Má tu expozici Úlomky planety Chaos. Žije již od roku 2009 na venkovské usedlosti Chaos, život v chaosu vnímá jako počátek něčeho nového. Miluje přírodu i vše živé, chce slučovat zdánlivě neslučitelné. Přirovnávají ji k významné fotografce Cindy Sherman (USA).

„Má výstava Úlomky planety Chaos navazuje na výstavu Příběh Chaosu v Galerii Václava Špály v Praze. Dnes pokračuje v Poličce v Centru Bohuslava Martinů. A toto jsou zbytky z výstavy, které zázračně vyplnily prostory zde v Hraničáři v Ústí nad Labem," řekla Deníku Veronika Bromová. V Hraničáři vystavuje do úterý 17. března.

Je známá pracemi na téma intimita, tělo, rodina i zkoumáním hranic a jinakosti. Je celosvětově uznávanou multimediální umělkyní, její díla zdobí prestižní sbírky i v Paříži či ve Stockholmu.

Poctivost a nasazení

„Je jednou z prvních v ČR, kdo začal užívat nová média. Ve svých digitálně manipulovaných fotografiích často vystupuje coby aktérka i průvodkyně světem svých pocitů a zažívané reality. Základním principem její tvorby je poctivost; projevuje se v námětech i v nasazení vlastního těla, které vystavuje experimentům. Ale využívá i kresby a akvarely," uvedla Tereza Chaloupková, kurátorka výstavy.

Náš rozhovor na Veroničině výstavě v Hraničáři se nesl v dost rodinném prostředí. Okolo pobíhal její malý chlapeček, který je vidět a slyšet i na videu na webu Deníku.

Jaké je vystavovat v galerii, kde je teprve druhá výstava?
Zprvu jsem nevěděla, že tu přede mnou měl výstavu Richard Loskot a nikdo jiný. Když mám teď malého chlapečka, jsem průběžně trošku vykolejená a vlastně nevím, jakým zázrakem zvládám své výstavy připravit. Asi že mi pomáhá i manžel… Vystavuji tu výsledky svého pozorování života, toho, jaký žijeme na naší usedlosti Chaos ve východních Čechách blízko Poličky u obce Střítež.

Máte zde i snímky zpěváka české punkové kapely N. V. U. Jak jste ho k focení přemluvila?
Je to náš kamarád, poznali jsme se před třemi lety při práci na projektu s lidmi, kteří jsou vlivní a inspirují další lidi. Štěpána Málka jsem potkala na punkovém festivalu v Poličce, kde živě básnil, mluvil s mladými lidmi, s pankáči . Přišlo mi, že má přirozený dar tyto lidi učit.

Proč máte na výstavě pár sérií o třech fotkách, které se od sebe jen minimálně liší?
Je to Otec i Syn a Duch svatý. Nebo, jak já říkám: Matka a dcera a duchyně svatá…Ta trojka je magická. Máme levou tvář a pravou tvář a třeba Jiří David ukazoval tyto dvě tváře, to vypólování, ale mně tam vždy chyběla ta třetí tvář. Přijde mi, že to tak je víc komplexní, jde mi o hledání vyvážení. Na jedné straně je jeden extrém, na druhé druhý a uprostřed ten člověk. Také to ukazuje víc na všechny vrstvy, slupky, které v sobě máme. Člověk je tu třikrát, pokaždé jiný a vždy on. Vlastně by tam mohl být tisíckrát…Jsme jeden člověk, ale skrýváme v sobě mnoho. Poznáváme sebe, některé slupky během života odpadávají a když se to daří, dostáváme se blíž k vlastní podstatě i poznání toho, kdo jsme. Ale tady se ukazuje, že jsme trošku ufoni, zvláštní bytosti.

Příšera z Chaosu

Vystavujete i snímky vlastního těla. I zde v Hraničáři…
Je tu jen jedna, nepatří ale mezi mé úplně aktuální práce. Je z roku 2009 a dala jsem ji sem, protože mě lidi znají a trošku to očekávají, že ukážu něco ze svého těla (smích). Zase to odkazuje k maskování a přetváření do jiných poloh, kterých je hodně. Ta fotografie se jmenuje Příšera z Chaosu, je to můj autoportrét.

Jste na ní celá svázaná. Proč?
Se sešněrováním jsem pracovala už v 90. letech a teď jsem si to zase zkusila v novém tisíciletí jinak, v novém kontextu. Je to pro mě rozčlenění vnitřního a vnějšího světa. To, co je kolem nás, a co je uvnitř, pod kůží. Tady je to inspirace vlastní kresbičkou. Jsem na ní jako jakási poutnice, která kráčí krajinou.

Podle lidí, kteří vaše práce dobře znají, jste se dost zklidnila. To je i rodinou, malým synkem?
Určitě. Když mám muže a dítě a usadila jsem se, nemám tolik důvodů hnát věci na hranu šoku. Ale myslím, že i to dál platí. Zde jsou jen úlomky, ale z mých děl ve Špálově galerii bylo cítit téma smrti, zabíjení. Ukazovala jsem to na zvířatech, ale víme, že se my lidé zabíjíme i mezi sebou. A dítě je nevinnost, téma ne zcela nové, ale pro mě právě hodně aktuální. Chtěla jsem ukázat malé dítě, které se udiveně dívá na svět. Rodiče mu musí nějak vysvětlit, co vše se tu děje a připravovat ho na to. Anebo ho nechávat, ať to všechno poznává samo. Takže i syn byl u zabijaček na statku nebo u sousedů. Smrt k životu patří, jen ji lidi obecně nejsou zvyklí vnímat, i když se všude lidé vraždí, zabíjíme a jíme maso. Člověk je odsouzen k rozkladu, ale myslím, že naše duše pokračuje někam, pokračuje dál. Že se ta energie neztrácí a vrátíme se do svého původního hnízda, do nějaké mega duše.