Navzdory tomu, že mentálně postižení klienti čížkovického Domova Na Svobodě zpočátku ani nedokázali udržet rytmus nebo hrát na jakýkoli hudební nástroj, vlastní pílí se vypracovali v kapelu, která dnes sklízí úspěchy na koncertech a festivalech po celé republice.

V roce 2011 dokonce zvítězili na festivalu Stodola Michala Tučného, zahráli si například v pražské Lucerně nebo s Vypsanou Fixou. Letos nahráli své v pořadí už druhé album s názvem Mürnyx Türnyx. Pokřtí jej 23. srpna v Litoměřicích. Poté však Bedňáci s hraním definitivně končí.

Kapelník, zpěvák a textař Jiří Podrábský v rozhovoru přiblížil nejen těžké začátky šestičlenné skupiny, ale i důvody, proč mají Bedňáci po křtu druhé desky s hraním skončit.

Přese všechny úspěchy jste nyní oznámili konec. Co vás k tomu vedlo?

Je to dost složité. Kluci, kteří v kapele hrají, mají z ústavu v Čížkovicích v srpnu a v září odejít do chráněného bydlení, pravděpodobně v Lovosicích. Už tři čtvrtě roku se snažíme udělat vše proto, abychom společně mohli pokračovat. Budou ale žít jinde, já si budu muset najít novou práci. Zkoušky kapely nebudou součástí denního rozvrhu jako dosud. Museli bychom se scházet někde po večerech, to bychom nezvládli.

Za ty roky, co hrajete, máte ohromnou základnu fanoušků. Jak na oznámení reagovali?

Volají nám, píšou. Ptají se, co mohou udělat. Musel by se ale stát snad zázrak, aby nám bylo umožněno dál hrát.

Zkoušeli jste jednat s vedením čížkovického domova?

Mám pocit, že se v sociálních službách čím dál častěji vyskytují tací, kteří té práci ani klientům nerozumějí. V domově se často střídají zaměstnanci, takže jeho obyvatele ani nemají šanci blíže poznat. Ředitel Vinkler dosud nenastavil žádná pravidla dalšího fungování kapely, na které klukům tak záleží. Jednání váznou. S druhou deskou nám vedení ústavu finančně nijak nepomohlo. Přitom v případě prvního alba a minulého vedení byla ta podpora úžasná. Byli jsme pro ústav velká výloha a prestiž.

Pravděpodobně největší význam ale mělo celé to snažení, hraní a vystupování hlavně pro samotné členy kapely. Jak se cítí oni?

Kapelu jsem zakládal v roce 2007. V té době byli kluci běžní klienti ústavu, kteří se báli vyjít za jeho bránu. S nástroji se seznamovali postupně. Začínali na dřívkách, postupně dostali bicí, klávesy a kytaru. Udržet rytmus celé tři minuty, tedy dobu trvání běžné písně, pro ně byl zpočátku nadlidský výkon. Vždyť jsem jednoho z nich dva roky učil počítat do čtyř. Kluci nekomunikovali, dnes umí s mobilem, který u sebe mají na festivalech, aby se neztratili. Bez problému mi pošlou e-mail. Druhou desku natočili s metronomem, což mnohdy nezvládnou ani profesionální hudebníci. Je to unikát. Kluci poznali svět venku a dalo jim to strašně moc.

Možná také díky tomu pro ně teď bude přechod do chráněného bydlení jednodušší?

Možná. Nevím. Přijdou o kapelu, která pro ně znamenala všechno. Žili tím.

Křest druhého alba, které jste natočili teď v létě, tak bude posledním počinem Bedňáků?

Přesně tak. Moc nás to mrzí, musel jsem už odříct asi deset koncertů, které jsme měli nasmlouvané do konce roku. Křest desky jsme naplánovali na sobotu 23. srpna od 18 hodin na zahradu litoměřické restaurace V Limbu. Předtím v 15.30 hodin uvedeme na filmovém festivalu videoklip k jedné z posledních písní.

O čem je?

Píseň i videoklip reagují na celou tu situaci, která vyústila naším rozpadem. Ukazuje na poměry nejen v čížkovickém zařízení.

(Ředitel CSP Litoměřice, pod které čížkovický Domov Na Svobodě spadá, Jindřich Vinkler se k celé věci nevyjádřil.)