Za dlouhá léta soužití jsme si odvykli s partnerem mluvit. To není úplně špatné. Může to být i příznak velké lásky. Old Shatterhand a jeho rudý bratr Vinnetou si taky rozuměli beze slov. Občas jen udiveně vyrazili „ufuf“ nebo smířlivě vydechli „howgh“.

Jenže ti měli celou širou prérii. Teď, když jsme s partnerem přikováni doma karanténou, měli bychom se pokusit s ním mluvit, jinak se zabijeme navzájem i bez tomahawku.

Minule jsme si řekli, že není dobré začínat větami typu: „V té roušce vypadáš o dost mladší, miláčku.“ Nyní se na to podívejme z kladné stránky.

Představme si, že se vlastně znovu seznamujeme. Jistě, otázky „v kterém městě bydlíš“ nebo „nejsi zadaná(ý)“ by působily poněkud natvrdle. (I když jistou míru zblbělosti jde každému po deseti dnech zákazu vycházení odpustit).

Zdánlivě podobně bláznivé otázky, které pokládáme novým známostem, ale mají smysl: „Co rád(a) čteš? Jaké filmy tě zajímají?“ Jistě, postřehneme letmo, než usneme, že partner má nos ponořený v nějaké bichli. Která to ale je? A koukáme spolu občas na Superstar a Otázky Václava Moravce, přičemž svorně tupíme výkony všech účinkujících. Ale film? Kdy jsme viděli naposled nějaký?

Odpovědi mohou být překvapující. Například: „Tuhle jsem přelouskala Stručnou historii času od Hawkinga. Dobrá, populární věcička. Tu synchronnost singularity ale ten číman nedomyslel.“

Satira

Až dosud jste byli přesvědčeni, že nemá cenu povídat o štěpaření, neboť by to slepičím mozečkem sotva pobrala.

Anebo: „Filmy, filmy, já pořád sjíždím porno. Nechceš se někdy podívat se mnou?“ To je přeci přesně ta věta, kterou jste vždycky chtěla slyšet!

Zkrátka, když začnete s partnerem mluvit, můžete objevit novou bytost a nové obzory. Nebo také neobjevíte nic. To je taky dobře. V poslední době bylo těch překvapení až až, ne?

Koronavirus v Česku