Lidé se dobrovolně a spořádaně vzdali převážné části svých svobod. I když vláda vysvětlovala důvody klopotně a často rozporně, pochopili ji. Strpěli konec společenské zábavy, svobody pohybu i nakupování. Navlékli roušky. I když se většina zemí nechrání proti nové nemoci tak tvrdě, občané pochopili, že dnešní přísnost vede ke dvěma věcem: Jednak budou lépe ochráněni ti nejohroženější. Jednak se můžeme odporné epidemie zbavit dřív.

Všechno ale musí mít míru. Zdravý rozum je stejně důležitý jako zdravé tělo.

Kde je racionalita, kdy náhle ramenatý ministr zakazuje lidem jezdit na chatu? Pokud se lidé přepraví autem z jednoho svého obydlí do druhého, čemu to vadí? Koho mohou ohrozit? Pokud půjdou ve vsi na nákup s rouškou, v čem jsou horší než místní?

Ti mohou mít strach a respektujme to. Jenže ten strach je vyvolán palbou děsivých příkazů zákazů a doporučení. Vláda se zprvu chovala trochu lehkomyslně. Teď se to občas snaží dohnat přespřílišnou horlivostí.

Politici se snaží chránit zemi před nákazou. Mohou ji však uvrhnout do psychózy. Všichni se budeme chovat jako onen slavný letec, který se izoloval od světa, neboť se k smrti bál bacilů.

Asijská inspirace, kterou se země vydala, asi není špatná. Čína nemoc zastavila. Jižní Korea, Tchajwan, Singapur a Japonsko ji, zdá se, vyřídily v zárodku. I lidé v Česku pochopili, že přes všechny chyby, které úřady dělají, může být cesta tvrdých opatření správná.

Nesmí to však přesáhnout hranici zdravého rozumu, slušnosti a lidskosti.

I když jsme ale v karanténě, musíme své vládce umět kritizovat.

Koronavirus v Česku