Matěj Stropnický
- narozen 1983
- politik a novinář
- působil v řadě funkcí v pražské komunální politice, mezi lety 2014 a 2015 byl náměstkem primátorky
- od roku 2003 je členem strany Zelených, vedl ji v letech 2016-2017

Jedna vyvlastňovací úvaha tu teď je: pražské nádraží Vyšehrad. Jako vlaková stanice bylo zrušeno hned zkraje šedesátých let. Schází vlastně od té doby.Nekvalitní oprava střechy dvacet let poté zatékání nezastavila. Až do roku 2007 šlo chátrání na vrub Českých drah, tehdy ale budovu prodaly soukromé americké firmě, která tu chtěla, anebo říkala, že chce, vybudovat výstavní prostor za padesát milionů.

K secesní budově z let 1904-5 měla být přilepena novostavba olbřímích rozměrů. Ačkoli je objekt kulturní památkou, firma stavební povolení získala. Jenže nepostavila a neopravila dosud nic, přičemž dnes jsou už jejími vlastníky Češi. Město, poté co ničeho nedosáhly ani udělené pokuty, pohrozilo vyvlastněním. Přitom stále jedná i o koupi, za objekt ale nabízí jen polovinu částky (65mil) požadovanou majitelem.

Případ zdá se jednoznačný. A tento konkrétní i je. Možná kdekoho překvapím, když ale doplním: s vyvlastňováním přesto opatrně. V databázi spolku Prázdné domy je 5035 položek. Ne všechny jsou opravdu prázdné, ale snad všechny jsou vybydlené, neužívané a chátrají. Nádraží Vyšehrad je známější než většina z nich, ne nutně architektonicky cennější. Prolomí-li se zásada nevyvlastňovat u něj, ačkoliv je tato výjimka odůvodněná, může spustit nezamýšlenou lavinu.

A jaký je váš názor? Pište prosím na adresu nazory@vlmedia.cz. Vaše příspěvky rádi zveřejníme.

Nemusí tolik hrozit vyvlastňování polorozpadlých domů, větší nebezpečí je zde: vláda už loni v listopadu schválila návrh zákona o liniových stavbách. Zjednodušuje proces vyvlastnění u staveb ve veřejném zájmu na devadesát dnů a činí ho běžným. Vlastník pole nebo lesa nebo domu, který stojí v cestě "důležité stavbě" nemá šanci se proti státu bránit.

Ochrana soukromého vlastnictví je přitom jednou z podstatných hodnot polistopadové éry. Ano, připouští chátrání, zanedbávání údržby, spekulaci. Ale také: ztěžuje vzít, zkazit, znehodnotit něco, co udržováno a užíváno je. V paměti českého ekologického hnutí je dodnes velmi silně přítomný jeho zakládající moment: odpor proti vyvlastňování a bourání severočeských obcí kvůli těžbě uhlí. Libkovice u Mostu boural stát ještě v roce 1992 a tamní kostel odstřelila Mostecká uhelná dokonce až o deset let později.

Byla to poslední zničená severočeská vesnice, další na řadě – město Horní Jiřetín – už odolalo. Jak? Mimo jiné díky nově právně zakotvené nedotknutelnosti soukromého vlastnictví: lidé tu odmítli své domy prodat, hromadně pohrdli lákavými náhradami. Léta hájí těžební limity ve vládním nařízení a těžaři si na stovky soudních pří nakonec netroufli.

Ne, vyvlastňování je spravedlivé – jako válka u Machiavelliho – jen tehdy, je-li poslední a jedinou nadějí. I u případu tak jednoznačného, jakým je nádraží Vyšehrad, je dobré nechvátat a vyčerpat všechny možnosti uložené zákonem včetně dobrovolného odprodeje. Státu musí být zřejmé, že se vyvlastněním jednoho nádraží nemění výjimečnost tohoto aktu jako takového. Že se nestává novou normou, že má pro tuzemské uši i nadále tentýž dráždivý zvuk.