Díky dálnici D8 nebo německo-polské A4 tam jste skoro hned. Záleží na tom, odkud pojedete. Nějakých dvacet kilometrů za Drážďany vjedete do malebného města Míšně, kde i bez navigace snadno najdete proslulou porcelánku. Ta vznikla v roce 1710 a dodnes je kupodivu stále vlastněná státem.

Zaparkujete na plácku u obří fabriky, jen si s sebou vezměte drobná eura, parkovací automat nebere karty ani bankovky. Pak se vydáte poměrně dlouho k hlavnímu návštěvnickému vchodu, kde vás možná může překvapit fronta - návštěvníci, povětšinou němečtí, striktně dodržují rozestupy, navíc si musíte nasadit roušky. Po zaplacení vstupného (zde již karty i bankovky přijímají) se dostanete do skutečného porcelánového nebe. Ale dejte si pozor na tašku nabo obyčejnou nemotornost - jednotlivé artefakty jsou opravdu drahé a cena těch největších šplhá ke stovkám tisíc eur, tedy k mnoha milionům korun.

Od hrnků po čaroděje

Předně je třeba si uvědomit, kam jste vlastně přijeli. Jedná se skutečně o fabriku a tedy první, čím se budete procházet, je podniková prodejna. Hned po zaplacení vstupného se procházíte obchodem, kde si lze koupit vše, co uvidíte. Najdete tu sady nádobí v nejrůznějších modelových řadách včetně proslulého míšeňského cibulového vzoru. Ale jsou tu také populární figurky zvířat obyčejných i exotických, u nichž se vyjímají křiklavé barvy. A při bližším zkoumání uvidíte jednotlivé tahy štětcem kontrastující s překrásným bílým porcelánem, což je u tak malých předmětů zážitek opravdu fascinující.

Ale tím přehlídka krásy nekončí. Ke koupi jsou také opravdu unikátní předměty. Najdete tu sochu antické bohyně v přinejmenším životní velikosti, jsou tu truhly či hypnotická soška čaroděje s výrazem, který lze srovnat s nejlepšími sochaři 20. století.

Vedle toho po zdech celého návštěvníkům přístupného areálu visí celá řada volné autorské tvorby, tedy jakési obrazy na míšeňském porcelánu. Některé jsou obří a v běžném bytě by zabraly tu největší stěnu, jiné naopak odpovídají velikosti obyčejné dlaždice. A cena? Ke koupi již nejsou všechna vystavená díla, a tak jsou ceny uvedeny jen někde. Pohybují se od 15 tisíc eur za původní talíř po 60 tisíc za větší “obraz”. Ale ceny velkolepých mozaikovitých obrazů musejí jít do vyšších stovek tisíc eur.

Jak šel čas

V patře pak na návštěvníka čeká procházka historií. Evropská novověká nobilita milovala porcelán z Asie, ale ten byl drahý, navíc náročný na převoz. Proto se začaly objevovat pokusy o evropský pocelán. Jeho vynálezcem byl v roce 1708 Ehrenfried Walther von Tschirnhaus, míšeňská manuaktura začala fungovat o dva roky později. A funguje dodnes.

Své mistrovství továrna prezentuje ve druhém podlaží návštěvnické budovy, kde je muzeum porcelánu. Nebojte se, není velké a informačně je poměrně úsporné - omezuje se na jednu větší tabuli v každém sále a malé popisky u jednotlivých artefaktů. Kurátoři jednotlivé sály staví tematicky - v jednom tedy najdeme mýtické výjevy, v dalších třeba mísy, větší část se věnuje figurkám zvířat všech velikostí a barev.

Až s 20. stoletím přichází modernější, řekněme autorštější přístup. Vidět to je například na svatebních figurkách, které nejprve působí obyčejně, ale postupem získávají čím dál unikátnější podobu a poznáte v nich například to, zda autor (a možná i zákazník) pocházel třeba ze Španělska nebo naopak severoevropské země.

Postupem začínají na nepoddajný porcelán mít vliv také moderní umělecké styly, především secese či expresionismus.

Bohužel zrovna tato část míšeňského zážitku nemá českou lokalizaci, návštěvník si buďto dokáže přečíst informace v němčině či angličtině, nebo se bude muset spokojit s výpovědí samotného umění.

Lze na tom vydělat?

Naštěstí český překlad prostřednictvím záznamového zařízení má prohlídka dílen, kde tyto neskutečné předměty vznikají. Návštěvníci tak mohou vidět, že zrod porcelánu začíná na hrnčířském kruhu, poté se několikrát vystavuje vysokým teplotám, následuje ruční malba, tvorba detailů a závěrečný odpočinek. Zajímavé je, že i během dvou fází “pečení” porcelán ztrácí neuvěřitelnou jednu šestinu velikosti.

Díky stále stejné výrobě i kvalitě si “míšeň” udržuje status vysoké prestiže. Vraťme se proto k cenám. Za hrneček dáte v podnikové prodejně přinejmenším 50 a spíše 80 euro (tedy až kolem dvou tisíc korun). Když budete chtít talíř, bude vás to stát opět kolem 50 eur, za jednu sadu tří talířků (hluboký, mělký a dezertní) zhruba 200 eur (tedy přes pět tisíc korun). A pokud byste zatoužili po míse s typickým cibulovým vzorem, bude vás stát také kolem 200 eur (a i mnohem více).

Ano, pravá míšeň opatřená logem se dvěma zkříženými šavlemi stojí opravdu hodně. Ale srovnání s běžnými talíři ze supermarketu je neférové. Produkty více než 300 let staré fabriky totiž v čase hodnotu neztrácejí a naopak ji spíše získávají. Ačkoli je velice pravděpodobné, že na nich nevyděláte vy, ale spíše vaše děti nebo vnoučata. Podobně jako u kvalitního nábytku či moderního umění i u porcelánu platí zásada, že investiční zhodnocení o stovky procent přichází až po dvou či třech generacích.