Druhou desítku let šéfuje tomuto klubu Antonín Job, který stojí na prahu své sedmdesátky. Mohl by si stejně jako jeho kamarád Jirka Arazim a řada dalších říct: „Dejte mi s fotbalem už konečně svatej pokoj."

Sednout si však jen tak na lavičku, dát ruce do klína a zbavit se tak moře starostí, jak dát dohromady nějaké ty peníze na sezonu, to by si nedokázal odpustit.

Lehce se usmál, pokýval hlavou a vzápětí spontánně zdůraznil: „V dnešní době dělat do fotbalu není skutečně žádná havaj, ale pořádná dávka naznačených starostí, jak naplnit klubovou kasu. My si pomáháme i tak, že ji částečně doplňujeme sami."

To znamená, že si každý člen i hráči sáhnou do své kapsy?
Stane se tak ještě před zahájením ročníku. Neznám mezi kluky jediného, který by takto klubovému rozpočtu nepomohl – či nechtěl pomoci.

Co je pravdy na tom, že i na mistráky cestujete vlastními auty bez nároku na cesťák?
To už je nějaký ten pátek zažitá praxe. Ale ne zase až tak z dávných let, kdy jsme kopali pět ročníků přebor Ústecka.

Na právě probíhajícím Memoriálu Zdeňka Kubizňáka a Luboše Abrta v Dobříni jsme viděli, že SK fandí „mateřská školka" včetně jejich vychovatelek?
Kdyby kluci doma neměli taková rodinná zázemí, porozumění manželek, už bychom asi nefungovali.

Což zní, s prominutím, jako neuvěřitelná fotbalová utopie?
Jen pro nezasvěceného člověka. Nesmírně si této pospolitosti – chce se říct staročeské – kdy se za soupeři jezdilo na kolech a po zápasech – i po těch prohraných – se posedělo u společné večeře moc považujeme.

Ještě k té „mateřské školce", která má dětí jako smetí…
V přípravce momentálně registrujeme přes čtyřicítku nadějí. Klobouk dolů před trpělivostí trenérů, kteří je učí tomu, čemu říkáme fotbalová abeceda.

Patrně ve vašem SK všechno souvisí se vším. Tedy i s dvojnásobným odmítnutím I. A třídy?
Ta je pro ty mančafty, které pak chtějí postoupit dál.

Tomu má fotbalový laik rozumět jak ?
Tak, že drtivá většina našich kluků je pracovně vytížena mimo své bydliště a vracejí se domů až navečer. Navíc naše skupina I. B třídy je z větší poloviny o konkurentech z blízkého okolí. V I. A třídě by to znamenalo jezdit za soupeři daleko, třeba až do Šluknovského výběžku a podobně.

K tomu, co jste uvedl, připočteme-li věkový průměr mužstva, pracovní zaneprázdnění, starosti o rodinu, by mnohde jinde hráči poslali svůj oddíl k čertu?
Sami uznáte, je-li u nás opak pravdou, že to, co jsme zmínili nebylo řečeno v nadsázce. Tím spíš před kluky smekáme, že po sestupu z přeboru pak I. B třídu dvakrát vyhráli.

Asi i proto, že současný trend rychlost tahle parta nahrazuje chytrostí?
Průměr mužstva je někde kolem pětatřiceti let. Nicméně kluci by patrně fotbal dál nehráli, kdyby neviděli, že tak motivují v našem SK vedle těch nejmenších třeba i dorostence.

Každou odpovědí hluboce za to všechno před áčkem smekáte?
Když navíc vidíte, jak se pro mančaft obětuje zralý padesátník Jirka Řezníček, který přitom není na place jen do počtu, což jste mohli sami zhodnotit zase ne až tak dávno při utkání přeboru v Litoměřicích. Pak musíte smeknout znovu.

Co ještě realizační tým SK motivuje a těší?
Fakt, že město Roudnice, konkrétně radnice, Jirka Andres a několik dalších drobných sponzorů nás v našem úsilí podporují.

Co se bude s SK dít poté, až to Řezníček a ti bezmála o generaci mladší a realizační tým zabalí?
Snažíme se kádr za pochodu doplňovat dorostenci. Těch však není mnoho a navíc většina z nich jsou studenti a ti nemají času dvakrát nazbyt. O to víc si vážíme těch, kterým není osud a budoucnost bezděkovského fotbalu lhostejná.

Co byste ještě v závěru našeho rozhovoru rád doplnil?
To, že kluci v rámci daných možností pilně trénují a že jsme dali talentovanému 14-ti letému Šimůnkovi zelenou, aby odešel hrát do pražské Slávie.

Mojmír Strachota