Cestu vydláždil nejkrásnějšímu věku pornografie částečně už rok 1957, kdy americké soudy řešily případ Roth v. Spojené státy. Samuel Roth byl majitelem newyorského knižního zásilkového obchodu, který byl souzen za rozesílání „obscénních materiálů“, protože prodával i erotickou literaturu a fotografie nahých žen. Nejvyšší soud USA nakonec rozhodl, že sex není synonymem pro obscénnost a že i takové materiály, jaké Roth rozesílal, spadají pod ochranu svobody slova. Tento verdikt otevřel dveře sexuální revoluci 60. let a producentům sexuálně explicitních filmů naznačil, že mohou pokračovat v činnosti.

Začátkem 60. let se pak rychle rozvinul žánr „nudistických filmů“, které navazovaly na filmy 50. let odehrávající se v prostředí nudistických táborů – ty totiž byly americkým Nejvyšším soudem už v té době vyňaty z obecného zákazu filmové nahoty, protože byly považovány za vzdělávací, a pro producenty porna to byla vítaná záminka, proč se na tenhle žánr zaměřit.

Od nudismu ke zobrazení násilí

U filmů z nudistických pláží (například The Twilight Girls z roku 1961 nebo Daughter of the Sun z roku 1962) se ovšem vývoj nezastavil, a jak se zvyšovala společenská tolerance, posouval se dál a dál k tvrdším polohám. Filmy se dál tvářily jako „dokumentární“ a „vzdělávací“, ale začaly stále častěji „dokumentovat“ sexuální vykořisťování a nahotu spojenou s násilím. Vznikl žánr tzv. sexploation filmů, ukazujících znásilnění, vraždy, nevinné ženy mučené za zdmi věznic a podobně.

Za první film tohoto druhu bývá považován snímek Lorna režiséra Russe Meyera z roku 1964 o sexuálně strádající ženě v domácnosti, kterou znásilní uprchlý zločinec. Brzy ale následovaly další. Významnou průkopnicí tohoto žánru se stala režisérka Doris Wishmanová, která svou kariéru zahájila zmíněnými nudistickými snímky, aby v 60. letech rychle přitvrdila. Její snímky Bad Girls Go to Hell (1965) a později, v 70. letech akční, eroticky laděné filmy Deadly Weapons (1974) a Double Agent 73 (1974) jsou toho dokladem.

V roce 1969 natočil režisér Lee Frost snímek Love Camp 7, odehrávající se v nacistickém koncentračním táboře, a předznamenal tak vznik dalšího „subžánru“, zvaného nazixploation. Šlo o filmy, jejichž obsahem bylo zneužívání a mučení nahých žen a dívek v nacistických věznicích. Také tento žánr prožil v 70. letech svou „zlatou éru“. Jeho zřejmě nejvýraznějším a nejslavnějším představitelem se stal film Ilsa, vlčice SS (Ilsa, She Wolf of the SS) režiséra Dona Edmondse z roku 1975, který se stal podkladem pro pozdější sérii hned čtyř filmů s touže hlavní představitelkou.

Nazixploation se stal základem pro širokou řadu filmů z prostředí ženských věznic, jež se stalo vděčným tématem pornografie i klasické kinematografie až do 90. let. Za zmínku stojí, že své první profesionální zkušenosti sbírala na tomto žánru řada později slavných režisérů: například režisér oscarových filmů Mlčení jehňátek a Philadephia Jonathan Demme zahájil svou kariéru v roce 1974 snímkem Caged Heat (Peklo za mřížemi), v němž nešlo o nic jiného, než zachytit co nejvíc půvabných nahých dívek snášejících útrapy od sadistických ženských káp a úchylných doktorů v kruté ženské věznici. Ke cti režiséra je třeba dodat, že k účasti ve filmu dokázal přesvědčit opravdu talentované herečky.

Sexploitační filmy se původně hrály ve specializovaných kinech, tzv. grindhousech, koncem 60. let je však začaly uvádět i zavedené kinematografické řetězce. Nastupovala zlatá éra pornografie.

Mainstream, nebo porno? Těžko říct

Sexuální revoluce 60. let totiž způsobila, že filmy s otevřenou nahotou a často explicitními sexuálními záběry akceptovala široká veřejnost. Současně je začala hojně navštěvovat. To mělo dva důsledky: i přední filmoví tvůrci (a opravdové herečky) se přestali bát takové scény točit, takže v 70. letech pak vznikla výrazná řada umělecky významných děl, které si přitom v řadě záběrů nezadaly s pornem (za zmínku stojí třeba psychologický thriller Strašáci – Straw Dogs – režiséra Sama Peckinpaha z roku 1971 nebo slavný erotický opus italského režiséra Piera Paola Passoliniho Saló aneb 120 dnů Sodomy z roku 1975), a na druhé straně, audiovizuální pornografie se kvalitou svého zpracování výrazně přiblížila mainstreamu.

Pornografické filmy jako Hluboké hrdlo (Deep Throat, 1972), Za zelenými dveřmi (Behind the Green Door, 1972) a Ďábel ve slečně Jonesové (The Devil in Miss Jones, 1973) se začaly hrát v běžných kinech a dosahovaly milionové návštěvnosti – konkrétně Hluboké hrdlo s Lindou Lovelace v hlavní roli dosáhlo dokonce stamilionového zisku.

Za úspěchem těchto filmů stálo mimo jiné to, že se dokázaly klasickou kinematografií inspirovat a vedle explicitních záběrů souložení vynalézavě pracovaly s technikami a postupy „normálních“ filmů – byly dějově bohaté, kvalitně natočené i sestříhané a často je provázela výrazná a originální filmová hudba, například funk.

Porno muzikály

Příkladem, jak moc se v 70. letech prolínala klasická a pornografická tvorba, je i specifický žánr filmů, kde nahotu a sexuální scény doplnily náročné, choreograficky i hudebně kvalitně provedené muzikálové scény.

Filmové muzikály zažily svou zlatou éru v 60. letech, kdy se objevila celá řada děl s kvalitním příběhem i hudbou (Hello, Dolly!, Šumař na střeše, West Side Story, zmínit můžeme i dodnes nepřekonaný český muzikál Starci na chmelu). Sedmdesátá léta na tento trend navázala, charakteristické však pro ně bylo, že opereta se mísila s novými hudebními žánry, například s rockem (Jesus Christ Superstar) nebo s pop music (Pomáda).

Úspěch střídání kvalitního děje s neméně kvalitními hudebními čísly nezůstal tvůrcům pornografie utajen, takže v 70. letech vzniklo hned několik úspěšných porno muzikálů, v nichž se klasicky stavěné muzikálové výstupy střídaly s hard core pornem. Nejslavnější ukázkou tohoto žánru je zřejmě pornografická muzikálová komedie Alenka v říši divů (Alice in Wonderland: An X-Rated Musical Comedy) z roku 1976, která čerpá z odkazu klasiky autora dětské literatury Lewise Carrolla, ovšem dovádí jeho fantazie do tak explicitních znázornění, že se o tom samotnému autorovi nejspíš ani nesnilo.

Poměrně známá je také „light-porno“ muzikálová verze pohádky o Popelce Cinderella z roku 1977, v níž je Popelka vystavena nejen otročině v domácnosti, ale i sexuálnímu útlaku, a její styky s princem také zajdou podstatně dál než v klasičtějších úpravách tohoto příběhu – to vše provázeno vynalézavými a chytlavými muzikálovými melodiemi. Popelku si zahrála tehdy dvaadvacetiletá Cheryl Rainbeaux Smithová, která si střihla jednu z hlavních rolí i v už zmiňovaném filmu Caged Heat z roku 1974 a v 70. letech se stala poměrně známou hvězdou tohoto typu filmů z pomezí porna a „vážné“ kinematografie.

Úspěch (a tržby) takto stavěných filmů, které nepokrytě profitovaly ze spojení porna s klasickými kinematografickými postupy, jež jim otevíraly cestu do běžných kin, byl samozřejmě trnem v oku různým strážcům mravnosti, ať už z řad různých křesťanských či feministických sdružení nebo přímo státních orgánů. Takže se musely z velkých kin zase brzy poroučet a vytvořit si svůj vlastní trh. S rozvojem domácího videa se pornofilmy odklonily od výpravné a dějově bohaté podívané zpět k explicitnímu znázornění milostného aktu či autoerotiky, a v této podobě existovaly i nadále. Slavná pornografická díla 70. let se však i přes krátkost svého zlatého věku stačila zapsat do dějin kinematografie.