Posel z Liptákova neměl nejjednodušší cestu mezi diváky, což jste později znázornili ve filmu Nejistá sezona. Bylo hodně troufalé takovou to hru uvést v roce 1977? Mám na mysli především část Vizionář.
Nebylo to tak hrozné jako s Lijavcem. Ten narazil nejvíce. Protože ten je skutečně o StB, i když je to zakamuflováno jakože je to za Rakouska-Uherska. Ale tento Posel z Liptákova měl samozřejmě spoustu schůzí, než byl uveden a také spoustu připomínek. Některé jsme museli přijmout a některé jsme vybojovali, takže je to takový kompromis. Já se tomu až divím, že to takhle tenkrát prošlo. Zejména Vizionář s tím dolem. My už jsme měli vypracovanou autocenzuru. Tušili jsme, co si můžeme dovolit. Psali jsme tak, aby to prošlo. Ale například po nás chtěli, abychom v části semináře, kde popisujeme cestu do Liptákova, udělali nějaké satirické šlehy. Například, že na silnici stojí chlap a na místo toho, aby pracoval, tak se opírá o lopatu. Takovéhle nešvary abychom někam zakomponovali, aby to prý byla konstruktivní satira. Vše je popsáno v Nejisté sezoně.

Na čem právě pracujete?
Teď zrovna nepracuji na ničem, ale jsou věci rozpracované. Je skoro dotočen film, který se jmenuje Tři bratři. K němu jsem napsal scénář, a který točí můj syn Honza. Už má natočené vše kromě zimní scény, protože čekáme na sníh. Je to scéna z pohádky o dvanácti měsíčkách. Myslím, že u Ještědu našel nějaké zajímavé místo, kde to dotočí. Film má přijít do kin posledního srpna. Než půjdou děti do školy, tak už to můžou vidět. Potom jsme dotočili s Jaroslavem Uhlířem Vánoční hodinu zpěvu, ta je taková vzpomínková. Dali jsme tam asi osm nebo deset našich písniček, které máme pořád rádi a udělali jsme takové dílko pod stromeček. Nové písničky budeme dělat až asi na příští Vánoce. My je tedy máme složené, ale stala se nehoda režiséru Polesnému, který to režíruje. Pochroumal se na motorce tak, že nebyl schopen pohybu, takže jsme připravili tuto nouzovou vzpomínkovou Hodinu zpěvu. No, a pak jezdím po autogramiádách. Přišla na trh kniha o mém dětství, která se jmenuje Po strništi bos. Jsem rád, že se hodně čte. Vždycky autogramiáda trvá tak dvě hodiny, takže se už umím bravurně podepsat.

Cimrmani 
v LitoměřicíchHerci Divadla Járy Cimrmana zahráli v pondělí večer v litoměřickém divadle hru Posel z Liptákova. Na Litoměřicku nebyli  poprvé. K vidění byli například ve Štětí, naposledy s hrou Blaník. O představení byl opět velký zájem. Vyprodáno bylo za několik minut. „Nakonec jsme přidali ještě několik dalších židlí, ale všechny zájemce jsme pochopitelně neuspokojili," konstatoval Tomáš Mikulský, vedoucí divadla. Do větších prostor herci nechtěli, kvůli tomu, že by například Dům kultury „neukřičeli". Do Litoměřic dle plánu zájezdů přijedou opět zhruba za dva roky. Posla z Liptákova představili sedmasedmdesátiletí Zdeněk Svěrák, Miloň Čepelka, dvaaosmdesátiletý Jaroslav Weigel a jedenašedesátiletý Marek Šimon.  Herce za jejich obdivuhodný výkon diváci odměnili zhruba desetiminutovým potleskem.

Objeví Cimrmanologové další hru Járy Cimrmana?
Na tuto otázku odpovídám velice nekompromisně. Neobjeví. My jsme si s Láďou Smoljakem, jako hlavní restaurátoři, řekli, že České nebe napíšeme jako poslední objev a koncipovali jsme ho tak, jako Cimrmanův odkaz národu. Abych řekl pravdu, mně se nechce samotnému riskovat a rekonstruovat novou hru bez Ládi, protože by se mohlo ukázat, že to je mnohem horší než ve dvou.

Jaká je Vaše nejoblíbenější hra?
Mám rád všechny. Je dobře, že jich máme tolik. Točíme pořád patnáct kusů, takže není potíž v tom, že by se nám to omlelo. Naopak máme co dělat, abychom to drželi v paměti. Na některé kusy, které dáváme méně často, musíme dělat také zkoušky, takzvané oprašovačky. Ale ze všech nejraději hraji asi Záskok. Role Karla Infelda Prácheňského je radost nejen pro diváky, ale pro mě možná ještě více.