Předání cen Young for Young a strhující drama mosteckého divadla Přelet nad kukaččím hnízdem. A nakonec projekce TV dokumentu o stavbě mosteckého divadla… a raut.

Tak vypadalo slavnostní finále 5. ročníku šestidenního soutěžního festivalu mladých divadel Young for Young. Na své působení v divadle v Mostě tu pro Deník vzpomínala herečka Eva Klánová. Letos v červnu slavila osmdesát let.

„Mou první rolí zde byla klasická Filozofská historie, komedie podle Aloise Jiráska v režii Zdeňka Buchvaldka. Byl to i herec a velký přítel Lubomíra Poživila, tehdy uměleckého ředitele Divadla pracujících v Mostě. Buchvaldek tu měl řadu inscenací, třeba výbornou hru Františka Vodseďálka Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista. S ní jsme sjezdili půlku Čech, bylo to nádherný. V jeho režie byl i Konec masopustu od Jáchyma Topola.," ohlíží se herečka, která je dál aktivní. Doma se učí role, ale také angličtinu…

Kolik inscenací jste v Mostě odehrála? Máte je spočítané? Kdy jste zde hrála naposledy?
Je to více než dvě stě padesát a méně než tři sta inscenací. Poslední představení jsem tu měla 21. prosince 2012.

Loučení bez pocitů

S jakými pocity jste se loučila?
Bylo to bez pocitů, protože jsem nikdy z toho divadla neodešla. To se nedá, prostě divadlo se neopouští. Duchem je člověk pořád tady, i když už není obsazovaný, nehraje…

Proč už nehraje?
Nehraje, protože snad už ani nemůže. Lidem říkám: „Pamatujte si mě, dokud jsem mohla hrát, byla jsem zdravá a měla na to sílu." Ta je k hraní potřebná, a samozřejmě i psychika… Ale nadšení je pořád, to se nemění.

Prozradíte čtenářům, kde v současnosti žijete? Zde v Mostě, nebo někde daleko?
Jsem dost daleko, žiju v místě, které je uprostřed mezi městy Olomouc, Přerov, Lipník nad Bečvou a Prostějov.

Které role si za celou svou dlouhou kariéru nejvíce ceníte?
Necením si jen rolí velkých, ale i těch malých, které se hrají velmi obtížně. Musíte vyhmátnout jádro role a na velmi malém prostoru vytvořit figuru, která je k zapamatování. 26. září si mě pozval Jarda Kepka, můj spolužák z AMU, na svou benefici do Vinohradského divadla. Hrál v Loupežníkovi malou roli, jeden výstup. Byl jeden z lidí, co tam hlídkují, když zavřou Mimi s Loupežníkem. V tom výstupu byla ale celá filozofie jeho života, byla to doslova malá perla. Všichni jeho spolužáci jsme byli nadšení.

Hrála jste už za minulého režimu. Bývaly velké problémy?
My jsme je až tolik neprožívali, to za nás prožívali umělečtí ředitelé. To oni měli celou zodpovědnost, celou tíhu té složitosti situace…

Který z nich byl nejstatečnější? Třeba podle repertoáru, který prosadili?
Ohromný repertoár prosazoval Lubomír Poživil, hráli jsme třeba Marceauovo Vajíčko ještě s nebožtíkem Pepíkem Veldou. Jaromír Šnajdr se snažil moc, až neuvěřitelně. Dlouho neřediteloval, byl nemocný a odešel do Divadla rozmanitostí, ale jeho období bylo významné. mělo všechny velké inscenace, které proslavily toto divadlo, už to nové.

Prozradíte, jaké role jste hrála? To abychom znali celou jejich šíři a spektrum?
Jeden den jsem hrála šestapadesátiletou ženskou a druhý den šestnáctiletou.

Byla to legrace

To ale nebyla žádná legrace, soudím…
Ale byla. Za ředitele, myslím, že se jmenoval Kofroň, jsme dělali různé výplody socialismu. Vojtěch Cach a jeho Duchcovský viadukt, například. To byly samý starý báby, co jsem v nich hrála…On nám pořád sliboval, že to přepíše, že z toho udělá slušný divadlo, ale pak nám vzkázal, ať neotravujeme, že je starej a nemocnej, unavenej… Takže jsme to bohužel hráli tak, jak to napsal.

Chtěl po vás někdy nějaký režisér něco, kdy jste uvažovala, že mu s tím scénářem „seknete o zem", a že do toho nepůjdete?
Ano, chtěl. Nevzpomínám si, kdo to režíroval, ale byli to Gangsteři z Valance. Dělala jsem v nich dámu na vysoké společenské úrovni a výtvarnice chtěla, abych vylezla na jeviště a byla přepásaná přes prsa jen nějakým hadrem, bez podprsenky. To jsem odmítla, připadalo mi to nevkusný. Myslím, že jsem byla v právu, ale ona trvala na svém. Dost jsme se kvůli tomu hádaly, ale prosadila jsem si svou.

Smutné loučení

Dnes slavíme třicet let otevření nové moderní budovy Městského divadla v Mostě. Jaké bylo loučení s tou starou?
Bylo moc smutné. My jsme totiž ze staré budovy neodcházeli už sem, ale do staré budovy divadla, kde je dnes Divadlo rozmanitostí. Ono to chtělo tehdy mnohem víc peněz a zanícení, lepší program, aby z té budovy udělali divadlo. Ale nakonec jsme i tam měli řadu hezkých představení, třeba Léto sedmnácté panenky s tehdejším ředitelem karlovarského divadla Jiřím Slavíkem.

A která byla vaše první role už v novém mosteckém divadle?
To byl Karel Čapek, Bílá nemoc. Hrála jsem maminku, které se udělala ta skvrna…Rozhodně ale tato inscenace nebyla vrcholem sezony. Tak začínala nová sezona, kdy do divadla nastoupili naši hoši, parta kolem režiséra Zbyndi Srby s muzikantem Láďou Franzem, tehdy ještě bez tetování. A musím říct, že to byly nejlepší inscenace. I tam byla Filozofská historie, ale muzikál podle Dietla, pro který muziku udělal báječným způsobem právě Franz. Pak byl slavný Cirkus Humberto, to bylo další báječný představení. A pak nám kluci odešli na vojnu a my jsme dělali další výborné představení. Hrála tam řada výborných herců, všichni už jsou tam nahoře a dívají se na nás…

Doufám, že z vás mají radost…
No, to nevím…Pepíček Henke, ten tu v Mostě dělal zase Vodseďálka, který dělal Krista. V Mostě udělal i Dívčí válku a Novou komedii o Libuši… Autor těchto her František Vodseďálek (1762-1843) z Podkrkonoší, to je doslova rarita českého divadla. Vždycky nám říkal náš profesor Kopecký, že podobného člověka nemá žádná dramatika světa. On byl švec, který ve volných chvílích jel do Prahy, uviděl tam nějaké představení, vrátil se, napsal svůj text, jak si ho pamatoval, takže to má ohromnou autenticitu jeho zážitku. A s místními občany na vesnici nastudoval divadlo, na které chodili lidi. A do dnešního dne se jeho texty zachovaly, pořád se hrají a mají obecnou platnost. To proto, že jsou nesmírně lidské.

Užila jste si přebírání ceny Forever Young? Cítíte tento sobotní večer ve svém divadle v Mostě jako nějakou tečku?
Ne ne. Dokud člověk neumře, není žádná tečka. On herec je herec a nemusí hrát na jevišti. Já si pořád zkouším nějaké texty pro sebe. Zajímá mě Máchův Máj, nevnímám ho jako romantickou, ale jako velice beatnickou poezii. V nádherné přírodě se odehraje tento nesmírně drastický příběh… Trénuju si i paměť, chodím na angličtinu. Já si neumím představit, že by můj mozek zahálel a nic nedělal. Takže to, co je na divadle nejdůležitější, to je práce doma. A já v tom pokračuji.

Je pěkné, že se tak snažíte.
Mám výborné lékaře. Starají se o mě a pochopili moji snahu. Tak si říkám, že bych tu ráda byla do devadesáti sedmi let. Ale déle už bych tu být nechtěla.