Novinka Migu 21 je pestrá a zábavná, jako by to nebylo už dlouhých deset let, kdy „Macháčkovci" vydali desku minulou. A jak to tedy vůbec je s onou sto dvaceti měsíční pauzou? Lenošila snad kapela? Měla absenci inspirace? Nerodily se v hlavách jejích členů ty správné hudební ani textové nápady? O tom, ale nejen o tom, více v rozhovoru s Jiřím Macháčkem, hercem, zpěvákem, autorem slov Migu 21, rozeným šoumenem.

Album bez tlaků

Právě vám vyšlo nové studiové ALBUM po deseti letech. Proč zrovna teď? Má to důvod?
Rozhodli jsme se zhruba před rokem, že to uděláme. Že vydáme desku na podzim, a to přesto, že jsme ji původně chtěli vydat až v roce 2016.

Takže…
Po tom, co jsme před deseti lety vydali naši třetí řadovku, nám došlo, že tím máme splněnou smlouvu s vydavatelem. A že už nechceme, aby nám někdo dál diktoval termíny dokončení alba z komerčních důvodů, tak jsme jakoby s nadhledem začali prohlašovat, že čtvrtou desku vydáme až za dvanáct let. Ale ejhle, přicházíme s ní vlastně už o dva roky dřív.

Jaká byla cesta k ALBU?
Chvíli jsme taky uvažovali, že už budeme vydávat jen samostatné písničky, že uděláme jednu, natočíme si ji, uděláme k ní třeba klip a prostě ji pustíme do světa, pak druhou, třetí a tak dále. Říkali jsme si: „Fajn, není nutné dělat nějaké celky, trhem předem diktované formáty. Důležité je dělat písničky ne proto, že je potřeba je prodat, ale abychom zjistili, jestli nás to pořád baví." Takhle vznikaly písně Venkovan kluk, Na zotavenou, Máma se vrací nebo Mávej.

I ty písničky jsou na ALBU?
Taky. Z těch písní, kterým říkáme písně z doby nedávno minulé, tedy singlovek bez alba, tam budou ještě: Chci ti říct (ale na tu vznikl klip díky filmu Muži v naději) a písnička Orle, na tu třeba taky nějaké video vznikne, uvidíme.

Vzali dětem hračky

Klip k Venkovanovi jste si tehdy natočili sami?
Ano, během dvou dnů u Pavla Hrdličky ve stodole, animovanej, sebrali jsme dětem všechny hračky, hejblátka, vzali starý časopisy, lepidlo a začali jsme živelně natáčet to, co nás zrovna napadalo. Je to už sedm let, tuším. Prostě jsme tu kapelu nechtěli tolik vnímat jako naši dojnou krávu, co nás jenom živí, ale víc jako takovýho psíka, se kterým si je fajn pohrát. Tohle nás dost uvolnilo, došlo nám tím, že svoboda není nic, co by nám mohl vzít někdo jinej než my sami.

A co písně, které vznikly v poslední době?
Poslední dobou tedy nazývejme asi tak poslední dva roky. Tam je třeba Diskobůh, písnička na kterou klip vzniká v součinnosti s lidmi, kteří mají chuť natočit vlastní video příspěvek (více na našem FB) a poslat nám ho. To jsme taky ještě nikdy nezkusili. Je to taková píseň o starý smažce, dýdžejovi, kterej už je schopen pouštět hudbu jen když dostane ránu elektrickým proudem.
Nebo píseň „Kalhotky si sundej", to je takový svérázný výklad části řecké mytologie, která mne už od dětství vzrušovala, kdy bůh Zeus na sebe brával lidskou podobu poté, co se proměnil v déšť, aby se dostal k nějaké ženě a bohapustě ji požádal o krátkodobý intenzivní vztah.

Co tam je dál?
Třeba „Karafiát", to je taky dost podobné téma. O muži, který na sklonku stáří ucítí závan touhy po ženě a navzdory bolestem zad si ještě jednou vyrazí s karafiátem v klopě na procházku po lázeňském městě, ale netuší, že tu zuří filmovej festival. Nebo naopak píseň „V tropické zahradě", která je zase o touze zastavit čas.

Policajtka se Štěstím

A to už je kompletní výčet všeho, co na ALBU najdeme?
Zbejvaj už jen tři, náš věčně nedodělanej punkovej „hit" „Policajtka", pak je tam „Štěstí" hejbe planetou, takový poměrně jednoduchý návod k tomu jak žít, a jak naopak nežít, a „Život je poušť", což je věc, kvůli které nás doufám nikdo nebude popotahovat, že šíříme kampaň ke konzumaci alkoholu. I když to je v podstatě legální, že?

Jak probíhal tvůrčí proces?
Nám vlastně, aniž bychom ten koncept měli předem pojmenovanej, došlo, že vlastně vyšíváme takovou výšivku na ubrus k velkýmu jídelnímu stolu. Nazkoušeli jsme třeba písničku, hráli jsme ji půl roku na koncertech a pak jsme ji třeba hrát přestali, protože jsme si říkali, že z ní neleze to, co by mělo, stáhli jsme ji, vypárali z ubrusu barevný nitky a vyšili jsme ji znovu. Mezitím vznikla jiná, tu jsme třeba v ubrusu nechali tak, jak je, a tak jsme postupně párali a vyšívali, scházeli se u toho pomyslného jídelního stolu s publikem a hodovali a zase párali a znovu vyšívali. A proto nám to taky trvalo těch deset let.

A proto je to téma vyšívání patrné i na bookletu ALBA?
Přesně tak, proto se to album jmenuje ALBUM. Ve smyslu sbírky, souboru, ve smyslu slova sbírat, chtěli jsme se tak vlastně přiznat k té dlouholeté piplačce, která nám ovšem poskytla spoustu dobré zábavy. Booklet je tedy opravdu vyšívaná fotka, jsou to stovky stehů.

Prozradíte, jak jsou rozděleny dnes role v samotné kapele Mig 21? Pracuje někdo z vás víc třeba na desce a někdo na turné, nebo je to víceméně rovnoměrně rozdělené?
Adam je navigátor a zapisovatel, k tomu ovšem musí hrát i na basu. Honza, aby si mohl zabubnovat, tak pracuje v kapele jako spojovatel a svačinář, i když někdy zaskakuje za Adama jako zapisovatel. Pavel je rekvizitář, kulisotvůrce a trumpeta. Tomáš je kytarista a holka pro všechno. No a já jsem otloukánek, podržtaška, půjčmidrát a vrchní vořežprut této kapely.

Proč bychom si měli koupit novou desku Migu 21?
No, tak asi proto, abyste si ji mohli poslechnout, jak tedy doufáme, že snad toužíte.

Děkuji za rozhovor.
Já také děkuji.