Zatím poslední detektivní román „Půlnoční vrah“ je její osmou vydanou knihou. Přišla na svět v červenci současně s dcerou.

„Detektivky jsou má láska, dnes zabírají tak 90% mé četby. Baví mě namáhat mozek, miluji hledání vraha a rozplétání zápletek. Jako autorka to vidím tak, že tohle je jediný žánr, kde si čtenář přeje, aby ho spisovatel oblafnul a totálně převezl,“ říká Veronika Černucká. S manželem a dvěma dětmi, Martínkem a Kačkou žije v Oseku a je na mateřské dovolené.

Veroniko je Vaším prvním čtenářem a případně kritikem, na jehož radu dáte, manžel?
On se snažil, když mě chtěl uhnat (smích). To četl rukopisy poctivě a vždycky mi průběžně říkal, koho a proč podezírá. Teď už mě má jistou, tak mu „Půlnoční vrah“ ležel tři měsíce na nočním stolku. Vybičoval se až ve chvíli, kdy jsem mu řekla, že jedna světoznámá autorka vydala ve stejné době knížku s úplně stejnou zápletkou.

Ladislav Pejchar  nafotil několik obálek knih Veroniky Černucké včetně té poslední. Na obálce „Půlnočního vraha“ je jeho přítelkyně Mercedes Ingrišová, kterou fotil ve vodě.Soukromá vyšetřovatelka Tara je hlavní hrdinkou vašich detektivních románů. Jak jste přišla na její hezké jméno a dala jste jí do vínku některé své vlastnosti?
Se jménem to byl šílený boj. Dlouho jsem hledala a nenacházela. Potom mě napadlo tohle. Je to zapamatovatelné, krátké a je tam „r“, které zní hezky. Dobře se to skloňuje a čtenář si to nemá s čím splést. A vlastnosti? Tara je atraktivní, vzdělaná a bohatá, takže bych ráda řekla, že jsme stejné. Na druhou stranu je to (s odpuštěním) držka nevymáchaná a arogantní potvora, co si nebere servítky. Je to prostě Velký detektiv a la Sherlock Holmes nebo Hercule Poirot. Zvláštní ale je, že mi hodně lidí řeklo, že Tara nemluví jako Tara, ale jako Veronika. Zřejmě je to logické, nebudu přece vymýšlet postavu starého policajta zpruzeného životem, když vím, že bych k němu neměla vztah a že by nefungoval.

A nelákalo by vás napsat scénář, aby Tara ožila?
S tím nemám žádné zkušenosti a mám oprávněnou obavu, že bych to nedokázala. Mě baví hrát si se slovy a scénář by mě omezil pouze na dialogy. Tara není krimi založená na jedné nebo dvou zápletkách a nemyslím si, že by o ni čeští producenti stáli. Ti by stáli o nějaký nový seriál z policejního prostředí. Tara by se spíš hodila do Anglie, protože je v duchu inspektora Morse, Vražd v Midsomeru a slečny Marplové.

Vaše knihy zaujmou už na první pohled. Na obálce je vždy krásná žena. Jak si je vybíráte a jak došlo ke spolupráci s modelkou Taťánou Makarenko?
Táňa je na obálce „Poslední modlitby“ a velmi si vážím toho, že souhlasila s focením. Známe se z doby, kdy ještě nebyla slavnou modelkou, a já ji učila češtinu na gymnáziu. Učila jsem i Ladislava Pejchara, který nafotil několik obálek včetně té poslední. Na obálce „Půlnočního vraha“ je jeho přítelkyně Mercedes Ingrišová a já jsem ráda, že se nechala nafotit ve vodě. Knihy podle výzkumů čtou z osmdesáti procent ženy, tak bych řekla, že je dobrý tah mít na obálce atraktivní holky.

Máte dvě děti, neuvažovala jste o tom napsat pro ně pohádkovou knížku?
Na pohádky jsem příliš velký cynik. Uvažovat bych mohla leda o detektivkách pro děti, ale protože jsem jako autorka hodně sadistická, děti by to nemusely rozdýchat. Takže ne, zůstanu u detektivních románů a povídek.

Co byste chtěla v životě ještě dokázat?
Upřímně řečeno, nevím, co odpovědět. Nejsem milionářka, nejezdíme na luxusní dovolené, nejsem zrovna tintítko a Martínek se rozmluvil až ve čtyřech letech, což by možná někoho jiného trápilo, ale mě ne. Nemám potřebu se s někým srovnávat a honit se za věcmi, které by udělaly šťastnými mé sousedy nebo přátele. Jsem spokojená s tím, co mám, a žiji život víceméně podle svých představ. Možná bych si mohla udělat doktorát z literatury, možná bych mohla cestovat nebo si najít lukrativní zaměstnání, ale na to není nikdy pozdě a bez toho se rozhodně obejdu. Vím, že to bude znít jako banální klišé, ale mám rodinu a koníčka, který mě baví. Budu ráda, když mi budou vycházet knížky a lidé je budou kupovat a číst, ale na tom můj život také nestojí.