To je třeba příklad amatérského herce Jiřího Šafránka (ročník 1976) z Roudnice nad Labem, který už má za sebou řádku divadelních rolí, ale zahrál si i ve filmu. Navíc se aktuálně objevuje i v pořadu Josefa Klímy. Před jedním z představení jsme roudnického rodáka vyzpovídali.

Jak ses dostal k divadlu, vždyť se tomu v rodině nikdo nějak zvlášť nevěnoval?

Náhodou. Sice jsem k divadlu vždycky tíhl a exhibicionismus je ve mně už od mládí, ale kvůli vrozené lenosti a paradoxně jisté ostýchavosti jsem se v tomto směru nikam necpal. V roce 2008 mne kamarádka Renata Rychlá, jinak herečka divadla Ypsilon, pozvala do Řevnic na představení, ve kterém účinkovala s ochotníky ze Řevnic a Dobřichovic. Zapálení a energie divadelníků mě úplně pohltila a po skončení jak je u herců zvykem se šlo na skleničku. Tam jsem se seznámil se skvělou partou ochotníků mých budoucích kamarádů a kolegů a také s Lenkou Loubalovou, což je herečka a režisérka z Ypsilonky, které jsem se po konzumaci několika skleniček vína rozhodl svěřit, že mám velkou vnitřní touhu být též hercem. Dokonce jsem ji požádal, aby mi dala jakoukoli příležitost, že budu klidně hrát slepého psa.

To ji utvrdilo v tom, že mám upřímný zájem, a hned v létě mi dala první příležitost. Pak už to šlo rychle, intenzivně jsem se do projektů zapojil nejen herecky, ale i organizačně. Stál jsem tak v létě 2008 u zrodu Dobřichovické divadelní společnosti a následně i u vzniku dnes již tradičních Dobřichovických divadelních slavností. Jinak co se týká rodiny, ty geny tam určitě jsou. Hlavně otec dovede být ve společnosti nesmírně zábavný a pohotový. I máma má smysl pro humor, i když někdy trochu specifický.

Co se týká předchozích zaměstnání, je tvůj rejstřík celkem široký.

No…v mládí jsem jen velmi těžce odolával životním požitkům a neřestem… a studium ekonomie šlo tak trochu stranou, nicméně ve škole života mám minimální absenci a stále se učím. Dlouhá léta jsem pracoval v gastronomii a hotelovém průmyslu, užil jsem si tak svoje další záliby cizí jazyky a cestování. Pracovně jsem nějakou dobu pobýval na Kypru, na Islandu a v neposlední řadě jsem také téměř dva roky brázdil oceány na výletním parníku. V Česku jsem např. za éry Zdeňka Pohlreicha pracoval v hotelu, jako provozní manažer jsem strávil krásné tři roky v jedné americké restauraci atd. Momentálně už pátým rokem pracuji v reklamní branži.

Hrajete celkem veselé kousky, nechtěl bys nějakou vážnější roli?

V našem souboru hrajeme výhradně komedie. Zpracování vážného kusu je režijně i herecky náročné, upřímně a jednoduše řečeno v rámci ochotnického divadla je k dispozici vždy více komediálních než dramatických typů. Navíc se domnívám, že lidé se dnes chtějí více bavit než hluboce přemýšlet. U ochotnického divadla to platí dvojnásob. Zpracování vážného tématu s sebou nese značné riziko, že se z toho stane parodie. Ale pozor! Tím nechci říct, že komedie se dělá snadno. Já osobně samozřejmě po vážné roli toužím a taky věřím, že se brzy nějaká příležitost naskytne.

Představil bys domovskou scénu?

Dobřichovická divadelní společnost vznikla v létě 2008 a dávala ji dohromady parta nadšených lidí, kteří jsou u souboru až na výjimky téměř všichni dodnes. Hlavními iniciátory byla již zmiňovaná Lenka Loubalová a Petr Říha, současný principál, který je divadlem okouzlen desítky let a pamatuje ještě dávné časy sousedního řevnického souboru, kde také hrával.

Vzhledem k tomu, že máme téměř 50 členů, hrajeme nejen klasické konverzační komedie, ale i muzikály. V našem zpracování tak bylo možno vidět tituly, jako Anděl s ďáblem v těle, Zvonokosy nebo Světáci. Navíc máme u těchto akcí k dispozici živý orchestr pod vedením Saši Skutila, což výsledný efekt ještě umocňuje. U konverzačních komedií využíváme předloh těch nejlepších autorů, jako je Camoletti, Feydeau, Cooney atd. Režijně se u nás zatím prostřídali zmiňovaná Lenka Loubalová, Petr Říha a Jiří Oberfalzer. Za pár let existence souboru jsme ke spolupráci nadchli i několik profesionálů, v různých hrách byli k vidění např. Lilian Malkina, Jiří Štědroň nebo Honza Rosák, který už se nyní opět těší na novou roli. Posledním „úlovkem" je Jolana Voldánová, která se intenzivně zapojila a užívá si role Rosemary v komedii Sladké tajemství.

Nikdy by mě nenapadlo, že tě uvidím i ve filmu, přesto se tak stalo. Co to bylo za kousek?

Splnil se mi další malý sen. V roce 2012 jsme natočili středometrážní komedii, takovou dobřichovickou road movie Modrý drak. Vše vzniklo opět tak nějak náhodně, režisér Kamil Polách mne oslovil s tím, že uděláme pro radost krátký desetiminutový film s rozpočtem do 50 tisíc. Pak se postupně vše zvedalo stopáž i náklady. Když režisér přišel s tím, že v další roli by mohl hrát Kamil Halbich, říkal jsem si, že se asi pomátl. Nakonec ve filmu hrál nejen Kamil, ale i další profesionálové, jako např. Jaromír Dulava, Martina Menšíková, Vlasta Třešňák, Lenka Vychodilová a s chutí i Adam Kraus nebo začínající Adéla Petřeková. Byl jsem nadšený z jejich přístupu a dodnes jsem jim vděčný za tak cennou zkušenost. Nakonec jsme z toho udělali 45 minut a rozpočet se vyšplhal na 800 tisíc.

Vzhledem k tomu, že jsem film spoluprodukoval, jsem se dost zapotil, ale díky sponzorům jsme to zvládli. Neměli jsme samozřejmě přehnané ambice, film jsme poslali na několik festivalů a kromě čestného uznání jsme nijak výrazně nebodovali. Potěšilo nás ale, že film koupily dvě české tv stanice včetně veřejnoprávní a film se tak nakonec k divákům dostal. Musím uznat, že film je oproti divadlu zase úplně jiná, taky velmi těžká disciplína. Moc mě to ale bavilo.

Co teď chystáš?

V rámci divadelních slavností v létě uvedeme na nádvoří dobřichovického zámku premiéru dalšího známého titulu Tři mušketýři. Už pečlivě zkoušíme. Bude to opět hodně komediální, ale tentokrát jsem dostal roli pěkné svině hraju Rocheforta, zákeřného velitele královské gardy.

Musíš si pamatovat docela dost textu, jak to do sebe dostáváš?

Je to otázka cviku. Text, který působí nezapamatovatelně, si nakonec zapamatujete. Skoro. Každý má nějakou taktiku. Já jsem bohužel na nic nepřišel a text se nejlépe učím postupně přímo při zkouškách. To je rozdíl mezi ochotníky a profíky, ti už přijdou na zkoušku s velmi dobrou znalostí textu. Ale snažím se zlepšovat. Na repertoáru máme momentálně dvě hry, kde účinkuji, ale po nějaké oprašovací zkoušce bych si vzpomněl i na text v dalších dvou třech hrách. Ale když se vám to dostane do hlavy, je těžké to dostat ven. Velmi komický je potom v běžném životě moment, kdy slyšíte třeba na ulici větu, která byla v nějaké hře jako replika okamžitě vám naskočí reakce, odpověď.

Máš už i nějaká individuální ocenění?

Byli jsme se souborem zatím jen na dvou přehlídkách a z obou mám ocenění za herecký výkon, čehož si velmi vážím.

Nehrajete jen v Dobřichovích, ale i po Praze.

V Praze hrajeme rádi a často. Hráli jsme v divadle Na prádle na Malé Straně, v divadle Čertovka tamtéž, v žižkovském divadle Járy Cimrmana. Zcela nadstandardní vztahy máme se Semaforem a těšíme se na skvělou spolupráci s rodinou Heřmánků v divadle Bez zábradlí tam je možné nás poprvé vidět s komedií od Raye Cooneyho Sladké tajemství (hráno včera pozn. aut.). S tímto kusem jsme byli na letošní přehlídce Wintrův Rakovník, sice jsme bohužel nevyhráli, ale obdrželi jsme celkem šest cen. Řekl bych, že je hra opravdu velmi povedená. Musím poznamenat, že obří zásluhu na tom má režisér Jiří „Obr" Oberfalzer.

Jak se ti spolupracuje s Jolanou Voldánovou, která je partnerkou právě v tomhle kousku?

Jolana hraje ve Sladkém tajemství mou manželku Rosemary. V rámci role je krásná, šarmantní, inteligentní, ironická, sebejistá, má nadhled, trochu odstup a nezdá se. V rámci soukromí je krásná, šarmantní, inteligentní, ironická, sebejistá, má nadhled, trochu odstup a nezdá se. Nehraje ovšem sebe sama, stylizaci pečlivě vypilovávala. Ještě bych dodal, že je zábavná a sympatická. Působí někdy trochu přísně. Jsem rád, že jsem ji poznal a mám ji rád.

Nezapomněl jsi na Roudnici, jezdíš do města, kde máš kořeny?

Samozřejmě. Sice nejezdím tak často, jak bych chtěl, ale ano občas se objevím. Hlavním důvodem jsou pochopitelně rodiče, brácha s rodinou, babička.