Slavná spisovatelka Iva Pekárková popisuje život v uprchlických táborech v Rakousku. Ne, nemylme se, nebyly plné Syřanů nýbrž Čechů, kteří utekli před sovětskou okupací. Čas běžel nudně a jednotvárně. Jedinou zábavu, kterou si mohli běženci dopřát, byl sex.

Parlament lze bez nadsázky srovnat s uprchlickým táborem. Poslanci jsou vyloučeni z normální společnosti, baví se jen mezi sebou. Celé dny nemají doslova do čeho píchnout. Jen zvedají ruce, jak jim straničtí šéfové nařídili. Není tedy divu, že mimomanželský sex v kancelářích nerušeně bují.

Taková kratochvíle však většinou nevede k rozvodu, podobně jako na jiných pracovištích. V parlamentu je ovšem více frustrovaných mužů. Na jednu ženu jich tu připadá asi šest a tak probíhá drsný darwinistický boj, po kterém si přijdou na své jen nejsilnější samci. Ostatní odcházejí, obrazně řečeno, se svěšenými ohony.

Rozvodové aféry Jiřího Paroubka a Petra Nečase, které vzbudily takový rozruch, byly jiného charakteru. Henry Kissinger správně řekl, že moc je největší afrodisiakum. Čeští premiéři sice nejsou příliš mocní, ale ženy, které se kolem nich motají, také většinou mnoho afrodisiaka nepotřebují.

O Paroubkovi se navíc vědělo, že má sexy aspoň mozek, když už nic jiného. Díky tomu vyšlo 3 897 987mé vydání Kámásútry doplněné o takzvané „mozkové polohy“.

V případě Petra Nečase byl Kissinger postaven na hlavu. Nevýbojný katolík naopak potřeboval někoho skutečně mocného, kdo by ho postavil do latě. Janě Nagyové se to podařilo.

Proč rozvod?

Rozvody Jana Hamáčka a jeho předchůdce v křesle Nejvyššího socialisty Bohuslava Sobotky jsou naopak bez zjevných důvodů, bez hádek, rvaček a dokonce bez kabelek. Na první pohled tedy nudné. Opravdu?

Je prakticky nemožné, aby Sobotka nebo Hamáček měli nějakou významnou avantýru. Stačí se na ně podívat. Nikdo je nemůže ani podezřívat z toho, že by měli skutečný vliv, když mají vedle sebe Babiše. Proč tedy rozvod?

Nabízí se jiné vysvětlení. Čeští politici zažívají podivný pocit (autor ho poznal sám na vlastní kůži). Známí a příbuzní se od nich lehce odtahují. Jako by politika obklopoval sice lehký, ale nepříjemný odér. Nikdo mu to neřekne do očí, odstup je však zřetelný. Známí a příbuzní se zdvořile, leč neoblomně vymlouvají, aby nemuseli být s politikem viděni na veřejnosti. I zcela cizí lidé cítí zřejmě něco podobného, zásadně si k politikovi nepřisednou ve veřejných dopravních prostředcích.

Není tedy vůbec vyloučeno, že zvláště v některých případech může tento stud přerůst v nepřekonatelný odpor…