Zákon, který by zpřístupnil institut manželství pro všechny, sněmovnu už delší dobu rozděloval, a to i napříč kluby. Když odhlédneme od poslanců hnutí ANO, kteří se neřídí ani tak vlastním názorem jako spíš úvahou, co se bude víc líbit jejich potenciálním voličům, případně jejich vůdci A. B., a odhlédneme i od poslanců SPD, kteří budou vždy neochvějně stát na straně malého českého buranství, byli nejvýraznějšími odpůrci manželství pro všechny obecně křesťané.

Někteří vedli až svatou válku za zachování tradiční křesťanské rodiny. Ta má být podle nich ohrožena tím, že by se posvátný institut manželství otevřel i homosexuálním párům, když přitom rodina je především od plození a výchovy dětí.

Homosexuální páry nebudou moci vstupovat do manželství, ale uzavírat budou takzvané partnerství, rozhodla sněmovna:

Z jejich argumentace by se téměř mohlo zdát, že tady máme díky křesťanství už skoro dva tisíce let tento úžasný institut: spojení muže a ženy skrze svátost manželství, která je provází společným láskyplným životem, ve kterém samozřejmě nechybí citlivá péče o milované děti.

Vlastní vzpomínky

Už jenom ve světle mých vlastních vzpomínek, a to jsem se narodil v šedesátých letech dvacátého století, tento obraz znatelně kulhá. Můj dědeček pocházel z chudého sedláckého rodu. Statek i rodina trpěly tím, že otec mého dědečka byl jeho otcem přinucen k sňatku se ženou, kterou nemiloval. Od práce na statku proto prchal do hospody, děti mlátil, nejspíš i ženu. A to se psal konec devatenáctého století, tedy doba již téměř moderní.

Patriarchální vzorce jednání si ostatně do rodiny přenesl i můj otec, jinak světově uznávaný matematik, ze kterého se doma často stával nesnesitelný despotický fotr.

Láskyplným, podporujícím a vyváženým vztahům se totiž stále teprve učíme. Přičemž to, čím jsme u nás v Evropě zatíženi, jsou necelá dvě tisíciletí nadvlády křesťanského pohledu na svět. Není podstatné srovnávat, kde to bylo lepší a kde horší a jak na tom byla některá matriarchální společenství primitivních národů, které jsme my křesťané buď vyhubili, anebo pokřesťanštili. Dost na tom, jak to bylo tady.

Jaká práva budou mít homosexuální lidé po uzavření partnerství? Deník přináší přehled o obsahu návrhu novely občanského zákoníku:

A tady to bylo tak, že žádná tradice láskyplné křesťanské rodiny neexistuje. Manželství nebylo ničím jiným než zotročením ženy. Krutí a despotičtí otcové v něm mohli znásilňovat, mlátit, ovládat. A to nejenom ženu, ale i děti. To vše náležitě posvěcené v kostele. Křesťanství má ostatně podřadné postavení ženy v samém základu své DNA: Na počátku přece stvořil Bůh ženu z mužova žebra, aby muži nebylo v Ráji smutno. Žena ovšem zásadním způsobem selhala, když do jinak bezelstného světa přinesla pokušení, kterému podlehla. Nechala se svést hadem a následně svedla i muže. Čímž se dopustila prvního hříchu, jehož následky si všichni neseme.

Žena jako hříšnice

Vidění ženy jako hříšnice, která v muži probouzí to nejhorší, se v křesťanství stalo oblíbeným vzorcem uvažování. Tento pohodlný vzorec myšlení, že totiž: „Za mou špatnost můžeš ty!“, dal nejednomu zloduchovi pocit vlastní bezúhonnosti.

Křesťanství si v hříšnosti libovalo – vystavělo na ní celou svou mocenskou strukturu. Vy tam dole netrpíte proto, že vás my nahoře utiskujeme, ale proto, že jste hříšníci. Přitom v Ježíšově učení bychom samozřejmě nic takového nenašli – tam jsou naopak ti poslední těmi prvními. Málokteré světové učení se tolik odcizilo svým zakládajícím myšlenkám.

Martin Vopěnka
je spisovatel a nakladatel

Je zajímavé, že židovská tradice, jakkoliv i tam byly a často dosud jsou ženy vedle muže nerovnoprávné, si v hříchu tolik nelibovala. Místo toho se více blížila přirozenému soužití, kdy pro ženu například ohraničila dny bez sexu rituální koupelí Mikve.

Ale zpět ke křesťanům a nejlépe rovnou k oněm současným svatým ochráncům tradičního manželství. Naše západní civilizace se neustále vyvíjí. V mnoha směrech to není vývoj, který by nám měl dodávat optimismu nebo hrdosti, ale jedno se nám přece jen daří: Stále více se normou stává hodnota lásky, tolerance, rovnosti, podpory, porozumění ve vztahu muže a ženy i ve výchově dětí.

Díky prosperitě také už děti nejsou nutností (a nutností nejsou ani z hlediska udržitelnosti života na naší planetě). Děti by tu ostatně v naší postmoderní době neměly být od toho, aby daly smysl bezesmyslnému životu. Najít nějaký základní smysl by měl každý sám v sobě ještě předtím, než si děti pořídí. Měl by si uvědomovat, proč je chce, co jim může dát a na jaký život je chce připravit. Z toho hlediska nejsou manželství homosexuálních párů žádným ohrožením. Ba naopak, mohou významně obohatit škálu hodnot, ze kterých je na výběr. Mohou také dát láskyplné zázemí mnoha dětem z dětských domovů. A zcela objektivně a evidentně nikomu neubližují a neškodí.

Měli by gayové a lesby mít možnost uzavírat manželství? Deník přináší názory čtenářů Deníku:

Přesto někoho uráží. Před lidmi, kteří se vůči něčemu, co je uráží, vymezují obzvláště ostře, je třeba se mít na pozoru. Často to bývají lidé, kteří potlačují vlastní stín. Aby sami před sebou zůstali čistí a ctnostní, vrhají vinu na druhé. A přitom v sobě nesou celé smetiště nevyřešených problémů. Nejeden odsuzovatel homosexuality tak nejspíš má někde hluboko uvnitř i nepřiznaný homosexuální sklon. V určitém smyslu jsou právě tito okázale ctnostní strážci čistoty dědici někdejších inkvizitorů.

close info Zdroj: Deník zoom_in Můžeme se samozřejmě ptát, proč není pro vztah ženy a ženy anebo muže a muže dostačující registrované partnerství. Tuto otázku lze dokonce obrátit – jestli bychom si v dnešní době nevystačili všichni s registrovaným partnerstvím, zejména pak ti, kteří, byť heterosexuální, děti nechtějí. Pak bychom ovšem dvojice, které se rozhodly pro společnou cestu životem, připravili jednak o významný symbol, jednak o celou řadu nástrojů, které jim pomohou být platnými a společně ještě platnějšími členy společnosti.

V pevném manželském svazku s citovým, právním i sociálním zázemím toho lze dokázat víc.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.