Černo, černo a zase černo. Facebookové profily profesionálních vojáků se mění v místa plná smutku a piety. Uctívají čtyři české vojáky, kteří zemřeli při sebevražedném útoku atentátníka v Afghánistánu. Byl mezi nimi i David B. z Chomutova. Mnozí ho znali osobně.
Snad všichni Davidovi kolegové, kteří se dostali k počítači, nahradili profilovou fotku na facebooku prázdným černým polem. Je to symbol. Symbol smutku nad smrtí čtyř kamarádů. Včetně toho nejmladšího. Osmadvacetiletého tmavovlasého kluka, absolventa chomutovské elektrotechnické školy, který měl rád tvrdou hudbu, hokejové New York Rangers a seriál Simpsonovi.
„Devět let. To je doba, kterou jsem tě znal. Ale do konce života zůstaneš v našich srdcích," zní jeden ze vzkazů adresovaný přímo Davidovi. Moc komentářů na jinak živé sociální síti není. Jakoby ticho vše vystihovalo víc. „Jeden z nejlepších kolegů," zmůže se na stručný komentář další z Davidových kamarádů.
Někde je jen zkratka. RIP, odpočívej v pokoji. Nebo vojenské KIA (killed in action – zabit v akci). Jinde je připojena vzpomínková grafika, jako třeba ta nahoře.
Najdou se tu i odkazy na písničky, které vojáci svému příteli symbolicky věnují. Třeba Best of You od Foo Fighters. Nebo Nad Afghánistánem od Daniela Landy.
David měl rád i Linkin Park. Schválně si pusťte jejich Castle of Glass…
Z videoklipu, který je věnovaný právě veteránům zabitým na vojenských misích, až mrazí. Zvlášť, když k tomu čtete vyznání dalšího z Davidových „bratrů": „Vždy to tak nějak vnímáte jako smutnou součást naší práce. I přesto, že slyšíte ty jména, tak se Vás to nikdy nedotkne tak, jako když pak vidíte jméno někoho, s kým jste si prožil ty nejhorší možné chvíle a kdo pro Vás byl velkou oporou. Díky fakt za vše."
close
zoom_in
Největší bolest teď ale v sobě nesou jeho nejbližší. Jeho rodiče ho už před první zahraniční misí odrazovali. Měli strach. Prý hlavně maminka. Jenže on práci v armádě miloval a vypravil se i na další mise. Ta třetí se mu stala osudovou. „Určitě ještě chci jet ven, nevadí mi to," říkal před koncem svého prvního působení v Lógaru. „Je mi jedno, jestli by to bylo do Afghánistánu, nebo do Kosova, nebo kamkoliv jinam. Ta práce mě baví, a proto pojedu rád."
Jel. Bohužel, už se nevrátí.
Ta práce mě baví, říkal David. Klidně pojedu do Afghánistánu zase.
Rotmistr David B. patřil v létě roku 2009 mezi nejmladší příslušníky 3. kontingentu provinčního rekonstrukčního týmu (PRT) Lógar Armády ČR v Afghánistánu. Tehdy mu bylo 23 let. V armádě sloužil dva a půl roku, byl příslušníkem 41. mechanizovaného praporu Žatec a působil jako starší průzkumník 1. mobilního pozorovacího týmu. Rozhovor s ním tehdy pořídila mluvčí Lada Kovářová
Jak dlouho sloužíte v armádě a proč jste se rozhodl stát se vojákem?
Do armády jsem vstoupil po ukončení střední školy v roce 2006. Vystudoval jsem obor požární ochrana – hasič. Pocházím ze severních Čech a sehnat práci v oboru tam byl problém. Armáda v té době nabírala zájemce z civilu, a tak jsem se po absolvování náhradní vojenské služby stal příslušníkem 41. mechanizovaného praporu v Žatci.
close
zoom_in
Jaká bude Vaše nejsilnější vzpomínka na misi v Afghánistánu?
Asi si vždycky vzpomenu na svoji první patrolu. Byla do distriktu Koshi. Okamžitě se kolem nás seběhly děti a chtěly s námi komunikovat. Byl to první opravdový kontakt s místními lidmi.
Lišila se Vaše představa o Afghánistánu od reality?
Mise je snadnější, než jsem očekával. Je to dáno úkoly, jež plníme a místy, kam jezdíme. Mile mě překvapili lidé, kteří jsou ve skutečnosti většinou přátelštější, než jsem očekával. Zvláštní je to s dětmi. Ty vyžadují naši pozornost a to je někdy problém. Nikdy předtím jsem na podobném místě nebyl, takže překvapením pro mě bylo i horké počasí, na které se připravit nejde. Nezapomenutelná je místní příroda. Představoval jsem si vyprahlou zemi, ale je tu spousta krásných míst.
Jaké byly Vaše pocity a očekávání před odjezdem do Lógaru?
Vzhledem k intenzivnímu výcviku před výjezdem a speciálnímu výcviku na americké základně v Německu jsem čekal, že to bude náročnější. Je ale pochopitelné, že příprava byla zaměřená na řešení krajních situací, a do těch jsme se naštěstí zatím nedostali. Před odjezdem do Afghánistánu jsem se sám sebe ptal, jestli to zvládnu, ale na druhou stranu jsem se cítil dobře připravený.
Jak snáší misi rodina?
Rodiče byli ze začátku proti, hlavně máma. Měli strach. Táta to nesl líp, ale když jsem odjížděl, byl také smutný. Teď jsou na mě hrdí. Jsme denně v kontaktu, vědí, že jsem v pořádku. Těší se, až budu doma.
Co Vám na misi nejvíc schází?
Soukromí. Navíc je tu člověk pořád zavřený, nemůže se jen tak otočit a vyrazit ven. Každopádně se těším na rodinu a na to, až si vyjdu ven. A také si splním pár plánů – vybavím si byt, který jsem koupil, no a pak takové chlapské věci, jako třeba auto.
Co si odvážíte z mise jako suvenýr?
Na trhu, který občas bývá na základně, jsem si koupil typické afghánské nádobí z kamene, šátky a afghánské čepice. Jsou to hlavně dárky pro kamarády. Největším suvenýrem je ale spousta fotek, které jsme tady udělali.
Kde máte limit, kdy si řeknete: „Tak už dost, už budu doma!"?
Určitě chci ještě ven, nevadí mi to. Je mi jedno, jestli to bude Afghánistán nebo Kosovo nebo kdekoliv jinde. Ta práce mě baví a pojedu rád.
