Místo plavby do polských Krabkowic čekala posádku ve třetím týdnu plavba zpět. Nízká hladina Odry za Cigacicemi jim totiž do cíle doplout nedovolila. Na úvod třetího dílu se s posádkou Sunriveru opět setkáváme v německém průmyslovém Eisenhüttenstadtu, odkud po proudu Odry pokračovala do Frankfurtu nad Odrou. Tam si posádka udělala čas jak na prozkoumání Frankfurtu, tak i polské Slubnici, která leží na protější straně Odry.
„Na obou stranách mostu je sympatický obelisk se symbolem Evropské unie a s nápisem Ohne Grenzen, tedy Bez hranic. Asi si toho vážíme my starší s totalitními zkušenostmi trochu víc než mladí, kteří to považují za samozřejmost,“ píše v lodním deníku Miroslav Cink.
Bez hranic
Následující den Sunriver frankfurtský přístav opustila a pokračovala po proudu stále se rozšiřující Odry. Kromě několika kajaků a malých sportovních lodí však byla řeka bez plavidel.
Příjemná změna z jednotvárnosti nastala, když se na pravém břehu objevily zachovalé zbytky velké pevnosti, dnes s názvem Kostrzynské Pompeje. Po třech dalších kilometrech jsme odbočili do další polské řeky Warty. Proti jejímu dravému proudu i s většími hloubkami a tím i s větším provozem jsme postupně vystoupali do města Kostrzyn nad Odrou,“ popisuje kapitán, kterému však vplutí i přistání ve městě komplikoval vítr a déšť.
Město leží na obou řekách a jeho podstatná část je vlastně poloostrovem. Na něm se nachází smutná památka na druhou světovou válku, již zmíněné Pompeje. „Bývalo to město uvnitř pevnosti připomínající Terezín či francouzský Carcassonne. V závěru druhé světové války ho Rudá armáda srovnala se zemí,“ připomíná Miroslav Cink, že dnes je to smutný památník v ruinách, kde zůstaly ještě tabulky s původními názvy ulic a místo něho stojí nové muzeum.
close
info
Zdroj: Miroslav Cink a Deník/Karel Pech
zoom_in
Solární loď Sunriver
Po vyplutí z Kostrzyna zpět po Wartu a Odru pak loď odbočila do kanálu Alte Oder, který má hned na začátku plavební komoru, jež slouží na vyrovnání rozdílů hladin Odry vůči této dnes umělé vodní cestě směrem k Berlínu. Z Alte Oder se loď dostala do Oder-Havel kanálu, který se kříží s další umělou cestou – Finow kanálem.
„Krásným prostředím a v pěkném počasí jsme pluli kolem rekreačních domů, které střídaly lesy, cyklostezky i přístavy. Jako vždy na těchto umělých vodních plochách byl také hustý provoz rekreačních i nákladních plavidel,“ přibližuje realitu u našich sousedů kapitán a dodává, že překvapivá byla i čistota vody na těchto kanálech, kdy bylo často vidět až na dno.
To Sunriver využila k výrobě pitné vody. Ano, i pitnou vodu si tato ekologická loď umí vyrobit. A to díky vlastní úpravně vody s rezervní osmozou.
Poklidnou plavbu posádce zpestřila technická atrakce – lodní zdvihadlo Shiffshebewerk Niederfinow z roku 1934.
„Do vany nejprve vplula nákladní polská loď dlouhá 86 metrů a i s námi dalších 6 rekreačních plavidel. Vana se zavřela svými vodotěsnými vraty, vyvážila a za pár minut se i s námi zvedla o 36 metrů na úroveň horní umělé vodní cesty, na kterou jsme byli vypuštěni po otevření vrat vany na opačné straně,“ přiblížil manévr ocelového obra kapitán a poznamenal, že vůbec nejvyšším zdvihadlem v Evropské unii je belgické Strépy-Thieu na kanále du Centre se zdvihem 73,5 metrů. A Sunriver se jím přepravoval již před dvěma lety při plavbě do Paříže.
Po Oder – Havel kanálu pokračovala posádka dál a užívala si krásu okolní krajiny. Optimisticky až do plavební komory Schloss Lehnitzer začal i další den plavby.
První pokuta na vodě
„Extrémně širokým a dlouhým nájezdem do komory jsme najížděli více vpravo ke vzdálenému zákazu, za kterým stála menší modrá loď. Na levém vzdáleném břehu jsme přehlédli stání pro malá plavidla s malou tabulkou zákazu pro ně plout dál a blížili se k oné modré lodi, která stála až za zákazem pro všechna plavidla. Bohužel byla policejní a nejprve na nás mával jeden z policajtů, ať jedeme zpět. Chyba byla, že jsem ho hned neuposlechl, protože jsem stále netušil, komu ta loď patří. Když pak začal mávat přátelsky, ať plujeme k němu, rád jsem poslechl a stálo mě to 35 euro,“ vypráví Miroslav Cink s poznámkou, že to byla jeho první pokuta při jeho celoživotních vodních cestách po Evropě. Následný neatraktivní průjezd velkým průmyslovým komplexem brzy vystřídala opět krása s prvními velkými berlínskými jezery.
„Na jednom jsme mimo plavební dráhu, jako mnoho dalších jachet, spustili kotvu a svá těla svěřili koupeli a plavání,“ poznamenává kapitán.
Původní plán posádky pokračovat až k Berlínu zhatilo počasí. Blesky a blížící se bouřka donutily Miroslava Cinka zvednout kotvu a doplout k bezpečnému molu.
„Nejvíce se to líbilo statečnému palubnímu psu Ferdovi, který u břehu proháněl houfy kachen a jiných vodních ptáků, ale žádného bohužel neaportoval,“ říká s nadsázkou kapitán a doplňuje, že večeři posádce zachránil jeden z tamních rybářů, který poblíž kotvící lodě chytil malou běličku a vyměnil ji s posádkou za lahvovou Plzeň.
Do Berlína pak Sunriver zamířila na druhý den. Ve čtvrti Spandau se večer vystřídala posádka. Autem z Brna tam i s rodinou přijel jeden ze spoluautorů koncepce lodi Sunriver Jaromír Marušinec.
„Až do Berlína jsme s první posádkou upluli celkem 1049 kilometrů téměř výhradně na solární energii. Ze sítě přístavů jsme se dobíjeli krátce jen třikrát, a to proto, že jsme museli překonávat silný protiproud řeky Odry, a obdobné to bude, až poplujeme domů z Magdeburgu proti Labi,“ uzavírá Miroslav Cink, který se svou solární lodí uplul po Čechách a Evropě už přes 8600 kilometrů.
