Kulaté výročí 120 let od svého založení slaví v letošním roce Masarykova nemocnice v Ústí nad Labem, největší zdravotnické zařízení akciové společnosti Krajská zdravotní a také nemocnice s největším oborovým záběrem v Ústeckém kraji. V současnosti v něm najdete řadu špičkových zdravotnických pracovišť, jejichž úroveň a výsledky jim umožnily překročit hranice regionu. Nejen obrazně, ale teď i skutečně toto konstatování sedí na Kliniku úrazové chirurgie UJEP Masarykovy nemocnice. V jejím čele stojí přednosta MUDr. Karel Edelmann, Ph. D.
Letos se Klinika úrazové chirurgie UJEP Masarykovy nemocnice stala přidruženým pracovištěm v rámci sítě německých traumacenter. Jako jediné svého druhu v České republice. Jak se vám to povedlo, proč a jak dlouho jste o tento status usilovali a co znamená pro vás a vaše kolegy z pracovního hlediska?
Neformální vztahy, kontakty s německými kolegy jsme začali navazovat už před mnoha lety při různých kongresech, zahraničních cestách, návštěvách nebo při jejich účastech na akcích v České republice. Zhruba před osmi roky, díky geografické blízkosti Drážďan, jsme začali více spolupracovat s tamní Klinikou úrazové a rekonstrukční chirurgie, kde působí profesor Zwipp, který je světovou kapacitou v oboru chirurgie nohy. Díky těmto kontaktům se nám postupně podařilo zavést některé typy operací a implantátů do spektra našich výkonů. Zároveň jsme uskutečnili několik vzájemných návštěv. Němečtí kolegové provedli na ukázku několik operací v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem. Díky tomu jsme se stále více sbližovali s drážďanskou klinikou.
Před dvěma lety nám kolegové z Drážďan nabídli možnost účasti v síti traumacenter. Podobně je založená síť traumacenter v České republice. U nás existuje 12 špičkových pracovišť, která se zabývají úrazovou chirurgií. A tak blízkost Drážďan a Ústí cesta trvá autem jen půl hodiny nám umožnila se saskými specialisty spolupracovat. Je to v podstatě uznání naší kvality. Přidružení k německé síti znamená, že na našem pracovišti, což je nejen Klinika úrazové chirurgie, ale celá Masarykova nemocnice, je péče o úrazy na tak špičkové úrovni, že si statut zaslouží.
Jsou kritéria pro vstup do sítě traumacenter v Německu přísnější než u nás?
Řekl bych, že ano. Ale v podstatě pro nás to neznamená mít něco dalšího, co bychom už neměli. Musíme mít vybavení heliport, nonstop tým, který je schopen úrazy zvládnout a péči provést na očekávané úrovni. Získání statutu je i určitý příslib do budoucnosti, protože i na úrovni sousedících krajů a Svobodného státu Sasko se jedná o rozšíření spolupráce o Integrovaný záchranný systém. Aby záchranná služba byla schopná pomoci z druhé strany, bude-li mít k úrazům blíž, aby se postarala o transport a byl plynulejší překlad pacientů přes hranice.
close
zoom_in
Kolik pacientů ročně Klinika přijme a jak početný je tým, který se o ně stará? Máte dostatek chirurgů s touto specializací?
Obecně je sice chirurgů méně a méně. Na zájem o naše pracoviště si ale rozhodně nemůžu stěžovat. Nemáme však momentálně volná místa. Hlásí se nám každoročně několik zájemců. Na klinice pracuje 16 lékařů a jeden kolega v seniorském věku na menší úvazek na ambulanci. Podle statistiky za rok 2013 jsme hospitalizovali přes 2 900 pacientů a 27 tisíc ošetřili ambulantně.
Jaké úrazy se k vám nejčastěji dostávají?
Jednak z užší spádové oblasti, okresu Ústí nad Labem, řešíme banální zlomeniny, jako jsou zlomeniny kotníků, u starších lidí zlomeniny horního konce kosti stehenní. Těch asi míváme nejvíc. Ale vzhledem k našemu postavení traumacentra se k nám z celého Ústeckého kraje soustřeďují komplikované zlomeniny končetin, zlomeniny pánve, polytraumata. Tak, jak nám ukládá vyhláška.
Teď trochu profylaxe: Co lidé, kteří se do traumacentra dostanou, nejvíc opomíjejí a co by ostatní měli dělat, aby vaše služby nepotřebovali?
Většina pacientů se k nám dostane po nějakém úrazu a hledisek je velké množství. U dopravních nehod jde o nedodržování určitých zásad na silnici. S nejtěžšími úrazy nám přivážejí jedince, kteří přecení své síly, za volantem jezdí pod vlivem alkoholu. Typickým časem je páteční noc, kdy mladí naskáčou po diskotéce do auta a nabourají. Takové úrazy jsou zbytečné a vždy je mi líto, že se takový malér stal…
Nešťastnou náhodou nejsou ani pracovní úrazy. Přicházejí tehdy, když lidé nedodržují vybavení pomůckami, když jsou unavení nebo naopak se ještě nestihli rozkoukat, tedy na konci nebo na začátku pracovního týdne. Podobně chalupáři v neděli odpoledne. Když se stavěla dálnice, zaznamenali jsme velkou sérii úrazů po pádech z lešení. Říkali jsme si, že pomalu jako při stavbě Panamského průplavu (usmívá se). Zajímali jsme se o příčinu a asi neoficiálně jsme se dozvěděli, že pracovníci lešení šidí tím, že na něj nepoloží dostatek podlážek.
Příčinou většiny úrazů je jistá lehkovážnost: Většina těch, kterým se stanou, přiznává, že by už teď jednala jinak. Každému bych doporučil, aby se zamyslel, když potká člověka s viditelnými poúrazovými následky, jestli se sám chová tak, aby se mu něco podobného nestalo. Psychopatovi za volantem, dokud je zdravý, něco takového nepřijde. Stačí však velká nehoda, úraz, a jakmile je tady, na lůžku, každý zmoudří. Ale většinou je pozdě.
Mám-li to shrnout, je potřeba předvídat. Když vidím u lidí určité detaily chování, vybavím si následné kroky, které někdy někde vedly k úrazu. Jsem tudíž ze všeho možného „vystrašený". Pak třeba doma říkám: „Nedrž ten nůž takhle! Mohlo by se stát.." Prostě, profesionální deformace.
Máte ve svých vzpomínkách případ, na který nikdy nezapomenete?
To je vždy složité. Všímám si mechaniky úrazu, ptám se lidí, jak k němu došlo a na toto téma bych mohl napsat příručku! Kdykoli jedu po silnicích, místa, kde se staly nehody, si pamatuji. Nebo když jsem jel o víkendu na kole, horolezci zavěšeni v koruně prořezávali stromy a já si hned vybavil, že jsme tu měli člověka, který si motorovou pilou přeřízl lano, na němž byl zavěšen.
Ale k otázce. Jsou detaily, které nejsou tak důležité pro samotný zdravotní stav pacienta. Vybavuji si jednoho z doby, kdy jsem ještě ve staré nemocnici řídil JIP. Po čase mi přivezl magnetofonovou kazetu s písničkami. Dva roky předtím u nás ležel po těžkém úrazu v bezvědomí. Jak se z něj pomalu probíral, slyšel z povzdálí hudbu z kazeťáku z blízké sesterny. Jak se vracel na náš svět, utkvěly mu ty melodie v paměti. Tak nám ty skladby přinesl nahrané, abychom si je znovu pouštěli. Byla to pro něj taková hezká vzpomínka.
Proč jste si zvolil právě tento medicínský obor?
Během studia jsem měl možnost poznat jak interní, tak chirurgické obory. Pracoval jsem jako sanitář na gynekologickém sále. Chirurgie, manuálně pracovat, pro mě znamenala jednoznačnou volbu. Je to obor, v němž člověk za sebou hned vidí výsledky. Hlásil jsem se do Ústí nad Labem, kde kdysi byla dvě chirurgická oddělení. To druhé bylo víc profilované k úrazům.
Úrazovou chirurgii jsem si už nevolil úplně sám, ale díky tomu, že jsem byl přijat na oddělení, které tehdy vedl docent Trefný, postupem doby jsem se na ni specializoval.
close
zoom_in
Za vynikající výsledky obdržel kolektiv Kliniky úrazové chirurgie výroční cenu Masarykovy nemocnice za vědeckou činnost. Kolik času na takovém exponovaném pracovišti na ni zbývá?
Je třeba říct, že Klinika úrazové chirurgie má ve srovnání s dalšími pracovišti, i krajskými, méně lidí. Během běžné pracovní doby jsou všichni na ambulancích a sálech a na vědeckou činnost je dost málo času. A jestliže se u nás věnuje někdo bádání, zabere mu to dost času i po pracovní době.
Myslím si, že je to v pořádku. Kdo má o vědu skutečný zájem, věnuje se jí dlouhodobě a nemůže počítat hodiny navíc. Jsem velmi hrdý na to, že náš kolektiv, i přes pracovní zátěž a relativně nízké počty, dokáže publikovat články, vyjíždět s přednáškami na kongresy na Slovensko, do Německa. Publikujeme i formou posterů na evropských kongresech. Také všechny tyto aktivity dělají dobrou pověst kliniky.
Ze 16 lékařů jsou dva s vědeckou hodností Ph.D., další tři by ji mohli v dohledné době dosáhnout. To je, domnívám se, docela hodně. Sesterský personál je v posledních dvou třech letech také výrazně aktivnější a já jejich aktivitu velmi rád podporuji. I zdravotní sestry musejí mít pocit, že nedělají jen tu rutinu u pacientova lůžka, ale zabývají se něčím, co má větší význam. Část sester se specializovala na ošetřování ran. Už z nich jsou i školitelky, na kurzech předávají zkušenosti a znalosti dalším kolegyním, publikují v časopisech. Můžu tak konstatovat, že i kvalita středního zdravotnického personálu na Klinice úrazové chirurgie Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem se zvyšuje.
