I přes očekávaný konec nebyl průběh „sametu" v Litoměřicích zdaleka tak sametový, jak by se mohlo zdát. Revoluce na Litoměřicku začala až ve vleku událostí v Praze. První velké shromáždění se tu uskutečnilo 24. listopadu. Disident Zdeněk Bárta v rozhovoru níže přiznává, že mu tehdejší představitel MNV otevřeně vyhrožoval, že připravované shromáždění na litoměřickém Mírovém náměstí nechá zlikvidovat armádou. Organizátoři ani účastníci se však nebáli.

Žádní vojáci nakonec nedorazili. V dalších dnech komunisté uspořádali jakousi „demonstraci proti demonstraci". Svému pádu už však nezabránili. Na začátku prosince jim zástupci Občanského fóra oznámili, že končí.

Touha po svobodě zvítězila.


Disident a hlavní představitel revoluce v Litoměřicích Zdeněk Bárta:

„Strach z režimu byl u většiny lidí přehnaný"

Litoměřice - V čele revolučního dění v roce 1989 na Litoměřicku stál farář, disident Zdeněk Bárta. Ten byl v protikomunistických aktivitách činný už od počátku 70. let. V rozhovoru pro Deník přiblížil, jak revoluce v Litoměřicích probíhala.

Byl jste velmi aktivní na podzim 1989. Proti režimu jste ale vystupoval mnohem dříve. Co bylo prvotním impulsem? Kdy jste si řekl: Tak tohle ne.

Asi se nedá najít nějaká konkrétní chvíle. Byl jsem vychovávaný v rodině, kde mi od začátku bylo říkáno, že komunistický režim má sice krásné ideály, ale nějak to funguje jinak. Doma mi vysvětlovali, jak je vše ve skutečnosti. Nesmírně pro mě bylo důležité Pražské jaro. V osmašedesátém mi bylo 19 let. V tomto věku člověk vnímá věci velmi intenzivně. Už od poloviny šedesátých let jsme velmi silně vnímali všechno dění. Tehdy jsem se také poprvé dozvěděl, že existuje jakýsi Václav Havel a že mu oficiálně vyšla knížka, tak jsem si ji koupil a mám ji do dneška. Objevila se i celá řada dalších lidí, kteří mluvili o tom, že systém by se mohl transformovat do něčeho lidštějšího. No a pak byl zářez 21. srpna 1968. To ještě nebylo tak hrozné. Ale pro mnohé z nás bylo naprosto děsivé to, čemu se říká normalizace.

Listopad 1989 - Třebenice

Celý národ už věděl, o čem ty naše poválečné dějiny jsou, co se dělo. Bylo to popsáno.A přesto se velká část společnosti zase přizpůsobila, ohnula hřbety. Začala chodit na povinné první máje. Chodili k volbám. I když nemuseli. Není pravda, že byly povinné. Pro nás, mě a mé známé, to bylo děsivé. Pořád jsme říkali: to přece není možné, musíme něco udělat. Charta 77 pro nás byla vysvobozením. I když jsem po jejím podpisu přišel o možnost farářovat a živil jsem se rukama. Nicméně byl jsem svobodný člověk, nemusel jsem se přetvařovat. Všechno to spělo ke konci. Že to musí přijít, to jsme věděli. Padla Berlínská zeď a všude okolo se něco dělo. Nevěděli jsme kdy, ale bylo jasné, že se něco musí stát.

Jak probíhaly listopadové události v Litoměřicích?

Bylo to tak, že v Praze už se děly věci a tady pořád nic. Bylo tu setkání studentů na Dómském pahorku, tuším 20. nebo 21. listopadu. A já jsem potom svolal lidi na náměstí na 24. listopadu s pomocí studentů teologické fakulty, kteří odvážně dali k dispozici tehdy ještě přísně střežený cyklostyl mladší čtenáři ať si najdou, co to bylo a natiskli přes noc několik stovek, možná tisíc těch pozvánek a roznesli je po domech a bytech. Takže jsme se skutečně toho 24. listopadu u morového sloupu na Mírovém náměstí sešli. Bylo tam několik stovek lidí. Scházeli jsme se tam potom každý den, utvořili jsme Občanské fórum, které mělo centrum na evangelické faře v Rooseveltově ulici díky statečnosti zdejších evangelíků. Zde se organizovala revoluce, odvolávali se lidé z nejdůležitějších postů v samosprávě i v podnicích dnes to říkám už s úsměvem a přijde mi to strašně dávno.

Při pohledu na dění v roce 88, 89 si člověk řekne, ono to bylo jasné, už to končilo, ale tehdy jste nemohli vědět, co se bude dít. Obávali jste se toho, co by se mohlo stát, když to nevyjde? Přece jen, Litoměřice i Terezín byla vojenská města. Stačil jeden telefonát… Úvahy o vojenském potlačení demonstrací v nejvyšším vedení KSČ byly, což se později potvrdilo.

Asi byl pro nás silnější pocit, že je ta změna už prostě nutná. My disidenti jsme byli skutečně v něčem svobodnější. Vyzkoušeli jsme si, že ten režim už nemá chuť popravovat, nemá chuť zavírat na dlouhá léta do vězení. Trochu jsme se samozřejmě báli. Toho, že nás zbijí, nebo zavřou na pár let do kriminálu. Když jsme byli na Okresním národním výboru oznámit, že druhý den bude demonstrace, abychom jí dodali punc legálnosti, řval na nás tehdejší předseda, že na nás pošle vojáky. Ne policisty, ale rovnou vojáky, a že nás zlikvidují. Báli jsme se, samozřejmě, také o ty lidi, co tam třeba přijdou, ale riskli jsme to. Věřili jsme tomu, že už komunisté nemají sílu a odvahu k nějaké brutálnější represi. A ti lidé, kteří tam přišli, opravdu docela riskovali. Byli si toho vědomi, a přesto přišli.

V šíření jiných než oficiálních názorů jste byl aktivní od počátku sedmdesátých let. Co vám za těch téměř dvacet let provedli nejhoršího?

Víte, osudy disidentů byly různé. Moc záleželo na tom, koho jste měl jako protivníka. Záleželo na osobnosti toho konkrétního estébáka. Takže někde to bylo hodně ostré. My jako evangeličtí faráři jsme v našem kraji měli také svého estébáka. A ten nebyl nějak zvlášť mstivý. Ta represe u nás nebyla tak hrozná. Přišel jsem sice o „státní souhlas k duchovenské činnosti", to znamená, že jsem nesměl oficiálně farářovat a živil se manuální prací, což mi ale vůbec nevadilo, bylo to prima, odečítal jsem vodoměry. Přitom jsem načerno farářoval dál. Byla to možná nejkrásnější léta mého farářování. Navíc já jsem byl trochu krytý tím, že jsem měl okolo sebe farníky, kteří byli z Volyňských Čechů.

Listopad 1989 - Zdeněk Bárta

Jejich muži přišli se Svobodovou armádou. Chlapi ověšení metály. Všichni byli členy Svazu protifašistických bojovníků a ten byl součástí Národní fronty. A ti farníci prostřednictvím svého Svazu rok co rok žádali, abych mohl farářovat, říkalo se tomu tehdy státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. A kvůli tomu ti estébáci cítili, že kolem mne musejí chodit opatrněji. Jen při soudu s Havlem mě na dva dny zavřeli do cely. Tam mě zmlátili a pokusili se mě donutit podepsat spolupráci. To jsem samozřejmě neudělal. Takže já jsem nijak silnou represi nezažil. Ale vím o tom, že někteří jiní dopadli hůře. Z vlastní zkušenosti vyvozuji, že strach z režimu byl u většiny národa během normalizace přehnaný.

Jak probíhalo prakticky předání moci? Jak byli komunisté ochotní opustit své pozice?

Ono to bylo asi předpřipravené v Praze, odkud dostali instrukce, co mají dělat. Koncem listopadu a začátkem prosince už bylo jasné, že končí jejich moc. Tady to probíhalo tak, že jsme oznámili na Okresním národním výboru, že si je svoláváme tedy Občanské fórum do jejich jednačky, my jsme tam přišli, oznámili jsme jim, že končí a že tam necháme jen jednoho z nich pro jakousi kontinuitu, někoho, kdo rozumí chodu té instituce a tak dále. A potom jsme hledali nového předsedu.

Takže lidé z Občanského fóra dávali návrhy. Tehdy architekt Protiva řekl, já znám nějakého Pohla, ten tady staví nemocnici. Ten že by prý byl dobrý. Oslovili jsme ho a řekli mu, že do druhého dne má čas na rozmyšlenou, zda chce dělat předsedu Okresního národního výboru. Druhý den přišel a řekl: Tak jo, beru to. A nakonec to byl nejdéle sloužící vedoucí okresního úřadu v republice. Bylo vše samozřejmě nezákonné, vlastně revoluční, ale jsem rád, že při tom převratu nikde nedošlo k násilí, že netekla krev.

Co říkáte na to, že se v poslední době komunismus idealizuje? Řada lidí říká, že bylo lépe…

To je problém, který je starý jako lidstvo samo. Říká to bajka o psovi a vlkovi. Vlk, který je svobodný, ale občas hladový, debatuje se psem, který je přivázaný u boudy. Sice se nažere, ale má prostor jenom u boudy. Nebo biblický příběh o vyjití z egyptského otroctví, ve kterém Židé jdou s Mojžíšem budovat svoji zemi svobody. Avšak už při prvním problému protože stále ještě mají ty otrocké návyky začnou remcat a říkají: jestli nám v tom Egyptě nebylo lépe, byly tam plné egyptské hrnce masa a ty nás, ty padouchu Mojžíši, vedeš po poušti a my nemáme co jíst. To je prostě starý problém věčné lidské nespokojenosti a idealizování si minulosti. Ten režim byl prostě odporný.

Listopad 1989 - Třebenice

Sice když jste se mu postavili v těch jeho posledních letech, tak vás nezastřelili, ale měli jste zásadní omezení. Nemohli jste dělat, co byste chtěli, zejména v intelektuální oblasti. Navíc, což bylo směšné, režim, který se zaštiťoval dělníky, vás potrestal dělnickou prací. Rozhodně není pravda, že bylo lépe. Ani ekonomicky. Stačí srovnání, kolik jste si toho za průměrný plat mohl koupit tehdy a nyní. Bez debaty bylo hůře. Ale samozřejmě ten současný režim není zdaleka ideální. Každá doba má své problémy. A ta současná doba si volá o nápravu v mnoha směrech. Je bohužel plná mafiánů, kteří mají nepřiměřený politický vliv.

Mnozí z nich navíc byli vyviněni Klausovou amnestií. Jde dnes o zápas o etické principy a právní pravidla v zemi. Samozřejmě se dnešní problémy mohou někomu zdát závažnější, jestli někdo tehdy nepociťoval absenci svobody, nepotřeboval studovat, cestovat a dnes je v situaci, kdy nemá práci, tak se nedivím, že se mu to nelíbí. Na druhou stranu si myslím, že náš sociální systém je ve srovnání s jinými zeměmi v mnohém štědřejší. A když někdo opravdu umí a chce pracovat a je flexibilní, tak si jinou práci najde. Ale těch, kteří jsou rádi uvázáni u boudy za misku jídla a netouží po vlčí svobodě, těch je dost a vždy budou protestovat.