close Logo Ústeckého kraje info Zdroj: se svolením Ústeckého kraje zoom_in Logo Ústeckého kraje V seriálu Příběhy pamětníků z Ústeckého kraje přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás.  Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete na webových stránkách vašeho Deníku.

Narodil se v únoru 1930 v pronajatém pokoji skromného domku. Tatínek s maminkou, která byla v domácnosti, vyprávěli, že v obci bylo asi dvě stě baráčků a všechny obyvatele včetně jeho tatínka živily výrobky ze dřeva. Pan Václav měl ještě mladší sourozence, sestru a bratra.

Do Masarykovy obecní školy začal chodit po přestěhování z Pecinova. Když mu bylo pět let, rodina koupila starý baráček v nedalekém Rynholci za dvacet tisíc korun, který tatínek celý život opravoval a modernizoval.

Po absolvování pětiletky a měšťanky v Novém Strašecí se začal učit jako obráběč kovů v Praze na Smíchově v továrně Františka Křižíka. Vzdělání ukončil na kladenské průmyslovce, kde už hrál i hokej.

Sport ho provázel odmala

„Celý život jsem „prosportoval“. Kromě vrcholového hokeje mi dobře šel i tenis, fotbal, měl jsem rád cyklistiku a vlastně všechny možné dostupné sporty, které tehdy šly na vesnici provozovat. A když byla v Rynholci postavena sokolovna, vstoupil jsem i do Sokola,“ vzpomíná čilý senior, který zanedlouho oslaví 95. narozeniny.

Datum 15. března 1939 si pamatuje jako dnes, přitom mu bylo jen devět let. Rynholec se tehdy nacházel na hlavním silničním tahu z Karlových Varů do Prahy, a i když tehdy sněžilo celý březen, tento den prý obzvlášť hodně.

„Směrem na hlavní město začala jezdit nákladní auta plná vojáků, kteří šlapali i na kolech. A v poledne potemnělo nebe, to letěly desítky junkersů. Vše přitom proběhlo bez výstřelu jak z naší, tak německé strany. Vlastně celou válku jsme naštěstí přežili bez střelby, jen obcí projížděli Němci.“

Z války prý jako kluk neměl rozum, informace hltal od rodičů a příbuzných. Na vesnici si tehdy všichni pomáhali a lidé k sobě byli na rozdíl od současné doby slušní, válka je semkla dohromady. Jak pan Václav říká, rodinu válečné roky nijak zvlášť nepostihly, nikdo nebyl zavřený a v Rynholci se za pět let nevystřelilo.

Manuálně šikovný

Ke konci války se pan Václav začal učit soustružníkem ve fabrice Františka Křižíka na pražském Smíchově, kde se vyráběly elektroměry či kladkostroje. „Majitel byl famózní člověk, který měl v dílnách neuvěřitelnou organizaci, byl jsem z toho nadšený. K lidem se choval výborně. Vyučil jsem se tam kovoobráběčem a protože jsem byl manuálně šikovný a precizní, dostal jsem se do nástrojovny k nejšikovnějším řemeslníkům, kde se vyráběly lisovací přípravky. Byla tam výborná parta i pěkné peníze.“

V hokeji ale stoupal tehdy 20letý mladík ještě výš. S Rynholcem, odkud pocházelo jen dvanáct mladých hokejistů, postoupil do druhé hokejové ligy bez ztráty jediného zápasu. V kvalifikaci dokonce porazili Kladno posilněné o hráče z národního mužstva 10:8.

„Hráli jsme kromě brankáře na tři beky a dva útoky. Já se celý hokejový život pohyboval na centru nebo křídle. Měl jsem výbornou sportovní motoriku, proto mi hokej šel a většinou jsem mezi vrstevníky vynikal. Tehdy mě samozřejmě hned Kladno přetáhlo do svého týmu. Ve městě jsem chodil na průmyslovku a hrál první ligu. Do nejvyšší soutěže jsem se dostal i proto, že jsem byl velmi ctižádostivý. Táta přitom sportovec nebyl, byl jsem spíš po mámě.“ S Kladnem dosáhl i největšího hokejového úspěchu, když v sezoně 1958/1959 tým vybojoval historický první titul.

Na tehdejší prvoligovou konkurenci ale s Kladnem neměli, porazili jen Spartu v Praze, Vary a po roce sestoupili do druhé ligy. V té době ho proto získal prvoligový Chomutov. „Argumentoval jsem, že chodím do školy, mám děvče a oni odvětili – vše zařídíme. Na severu Čech jsme dostali dva pokojíky, o nic jsem se nemusel starat, jídlo i bydlení bylo zdarma. Skončili jsme druzí a za odměnu jsme se deset dní rekreovali ve Špindlerově Mlýně.“

V té době byl jako hokejová naděje nominovaný do výběru Čech proti Moravě, kde hrál třeba se Zábrodským či Bacílkem. Po dvou letech v Chomutově plnil od roku 1954 vojenskou službu v týmech Křídla vlasti a Tankista.

Reprezentace ho nadchla

V roce 1956 se pan Václav vrátil do Kladna, bydlel v „mrakodrapu“ v bytě, kam dostal nový drahý obývák, hrával za B mužstvo reprezentace. O dva roky později se ale již zúčastnil svého jediného mistrovství světa v norském Oslo, kde reprezentace skončila čtvrtá. Za národní tým odehrál osm zápasů a vstřelil jeden gól. V bytě bydlel až do roku 2017, v té době již byl čtyři roky vdovcem.

Nejvyšší domácí soutěž hrál do 34 let, kariéru končil o šest let později v Lánech, jak slíbil kamarádovi. V té době již jako hlavní rozhodčí pískal 1. hokejovou ligu a pracoval v Poldovce. „Ale tehdy mě nejvíc uchvátil jachting. Během tří let jsem si to rozdával s nejlepšími v republice a na stará kolena ve svých 63 letech jsem byl na Mistrovství světa veteránů v roce 1993 u Mnichova bronzový. Já kluk z Kladna, kde skoro neteče ani potok a je tam jen jezírko, proháněl olympioniky. V roce 1995 jsem byl dokonce druhý,“ směje se.

Chuť do života našel díky vnukovi

Jak pan Václav vypráví, zatímco se mu prakticky celý život vše dařilo a neustále stoupal nahoru, s přibývající věkem najednou ztratil chuť k životu. „Nejdříve jsem si nabil nos s dcerou a pak i se synem. Padl jsem na dno, nechtěl jsem už žít. Tehdy jsem uvažoval o konci. Vnuk, který bydlí tady nedaleko v Újezdečku, se do toho ale vložil a z léčebny v Beřkovicích si mě po čtvrt roce vzal k sobě domů. Já tam ale nechtěl překážet a poprosil jsem ho, aby mi sehnal místo v důchoďáku.“

Do Podkrušnohorských domovů sociálních služeb v Dubí u Teplic se tak přestěhoval před pěti lety a je tu moc spokojený. Mezi hlavní koníčky dnes řadí pěstování rostlinek, rajčat, papriček, k zahradničení ho kdysi přitáhla jeho paní. Zájemcům zde rozdává sadbu, lidé mu fandí. Naučil se také ovládat tablet, který dostal od vnukovy rodiny.

„A plány? Chtěl bych tady na tom světě ještě nějaký ten týden pobýt. Tak jak jsem dříve chtěl vše vzdát, kvůli vnukovi, jeho skvělé ženě a dětem, kteří mě zvedli doslova z bláta, mám pro co žít,“ dodává Václav Fröhlich.

Podkrušnohorské domovy sociálních služeb Dubí – Teplice
Domovy jsou v Dubí Na Výšině a v Ruské ulici a v Teplicích u Nových lázní. Domovy nabízejí laskavé a klidné prostředí, klienti bydlí v jedno až třílůžkových pokojích. Nabízí také klidné prostředí v okolí, altánky pro relaxaci a mnoho možností pro vyžití klientů.