Jak se díváte na současné počínání prezidenta Zemana v případě odvolání ministra kultury Antonína Staňka a jmenování Michala Šmardy?
Miloš Zeman pokračuje v politických hrátkách. Po svém zvolení řekl, že o nic neusiluje, protože už nikdy nemůže prohrát. Pojal svoje druhé funkční období jako možnost dělat na politické scéně cokoliv, co právě on uzná za vhodné. Jeho způsob výkonu prezidentské funkce mi rozhodně neimponuje. Například Ústavu ČR si vykládá zcela účelově, což považuji za naprosto nepřijatelné.

Překročil podle vás ústavní mantinely?
Když ministr z nějakého důvodu podá demisi, prezident to s ním může probírat, zvažovat situaci a třeba ho i přesvědčovat, aby ji vzal zpět. Pokud ale návrh na jeho odvolání přinese na Pražský hrad premiér, není kam uhnout. Duch ústavy je v tomto směru jasný, prezident by měl konat bezodkladně. Opravdu se mi nelíbí, jakou hru tady pan prezident hraje.

Co když se scénář té hry odvíjí od toho, že prezident nechce, aby resort kultury řídil starosta Nového Města na Moravě se středoškolským vzděláním, neboť kultura si zaslouží člověka, který se jí dlouhodobě věnuje?
Může to být argument, ale politické dohody mezi partnery by se měly dodržovat. Platily i za časů, kdy byl premiérem právě Miloš Zeman. Tehdy šlo o opoziční smlouvu ČSSD s ODS, dnes je to koaliční dohoda mezi ANO a ČSSD. Prezident nemá být kádrovákem kvality kandidátů na ministry. Jsem si navíc zcela jistý, že i v období vlády Miloše Zemana byli v jeho kabinetu lidé, kteří nebyli na slovo vzatými odborníky na danou problematiku. Pana Šmardu nechci komentovat, beru ho jako nominanta ČSSD, která má právo si vybrat toho, koho uzná za vhodného.

Jinak řečeno, postoji sociální demokracie, která na jeho jmenování trvá, rozumíte, protože to vnímáte jako politickou záležitost?
Přesně tak. ČSSD navrhla svého ministra, prezident jeho kvalifikaci zpochybnil a já chápu, že s tím sociální demokracie nesouhlasí. Být na místě pana Hamáčka, jednal bych podobně a truc pana prezidenta bych neakceptoval.

Co v té záležitosti může dělat premiér Babiš, který se podle opozice chová jako slaboch, neboť není schopen prosadit návrh ČSSD?
Má možnost podat kompetenční žalobu, ale pan premiér řekl, že až tak daleko jít nechce. Jeho pozice touto kauzou určitě neposílila.

Vnímáte Babišovy kroky tak, že si přeje udržení vlády s ČSSD a nehrne se nejen do předčasných voleb, ale ani do rekonstrukce kabinetu, který by pak podporovaly SPD a KSČM?
Myslím, že Andrej Babiš si skutečně přeje pokračování koalice ANO a ČSSD, protože ve srovnání s koalicí ANO a SPD nebo s jednobarevnou vládou, v níž by zasedli zejména Zemanovi lidé, je to jak pro členy ANO, tak pro jeho voliče výrazně lepší varianta. Druhá otázka je, jestli pro ni dělá dostatečné kroky.

Jak odhadujete podzimní vývoj, kdy čekáme dohadování o rozpočtu, vývoj v kauze Čapí hnízdo, definitivní verze bruselských auditů ohledně čerpání dotací i velké demonstrace v předvečer 30. výročí listopadové revoluce?
Určitě nás čeká velmi horký podzim.

Možná k němu přispějí i senátoři, kteří schválili a poslali do sněmovny ústavní žalobu na prezidenta Zemana. Podpořil jste ji?
Svůj postoj jsem formuloval už u první žaloby, již připravoval pan senátor Láska. Nyní bylo ve hře její rozšíření nebo naopak zúžená verze, která by se týkala jen aktuálního dění kolem odvolání a jmenování člena vlády. Původní žalobu jsem nepodepsal z jednoduchého důvodu: byl jsem to já, kdo s Milošem Zemanem těsně prohrál ve finále prezidentských voleb. Můj podpis by proto mohl být vnímán jako snaha o jakousi osobní pomstu, po které opravdu netoužím. V Senátu jsem ale hlasoval pro její schválení a postoupení sněmovně.

Nemělo-li jít jen o symbolické gesto, ale o věc, kterou by poslanci hned nezavrhli, jak měla žaloba vypadat?
V senátním klubu jsem řekl, že má-li mít v Poslanecké sněmovně šanci, měla by se maximálně zestručnit a věnovat se meritu věci, tedy nejmenování ministra. Verze pana kolegy Lásky mi připomíná součet všech možných hříchů prezidenta Zemana a obávám se, že není příliš průchodná.

Je cílem žaloby na prezidenta pro hrubé porušování Ústavy ČR jen Zemanovo odvolání z funkce, nebo v jednání před Ústavním soudem spatřujete i jiný smysl?
Byl bych velmi rád, aby Ústavní soud řekl své stanovisko především k ústavě jako takové, osoba současného prezidenta je z mého pohledu až druhotná. Soud by měl připomenout, že i když v ústavě není napsáno, že se má něco stát do dvou týdnů nebo do pěti hodin, tak to neznamená, že se to nemá stát nikdy. Ostatně pan předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský připomněl, že má jít o rozhodování „bez zbytečného odkladu“. Jsem přesvědčen, že Miloš Zeman nyní rozhodnutí odkládá zcela zbytečně.

Podle vás by si tedy ústava v tomto ohledu zasloužila upřesnění, aby žádný budoucí prezident nebyl v podobném pokušení, jako je ten současný?
Ano, kvůli chování současného prezidenta jsme se dostali do situace, kdy by komentář tohoto typu ze strany Ústavního soudu byl velmi žádoucí.

Když už jste zmínil budoucí prezidenty, přemýšlíte o tom, že se do klání o Pražský hrad za tři a půl roku znovu zapojíte?
Moje kandidatura je rozhodně ve hře. Jedním z důvodů je narůstající množství lidí, kteří mě s touto otázkou oslovují. Zúčastnil jsem se několika manifestací, které považuji za výraz občanské odpovědnosti a vyjádření názoru. Šlo navíc o velmi poklidná shromáždění. Během nich, ale také při debatách s občany v regionech vnímám, že dotazy na mou opětovnou kandidaturu se rychle množí. Termín voleb je ovšem ještě hodně vzdálený a bylo by nezodpovědné vyhlašovat ji už nyní.

Váš bývalý kolega z Akademie věd profesor Václav Hořejší mi řekl, že podle něj jste se Zemanem prohrál kvůli striktnímu odmítnutí jmenovat Andreje Babiše premiérem, neboť v čele vlády nemá stát trestně stíhaná osoba. Co byste k tomu s odstupem roku a půl uvedl?
Rozhovor s Václavem Hořejším jsem samozřejmě četl, ale nesouhlasím s ním, že právě tento moment rozhodl volby. Na základě analýz odborníků vím, že to byly jiné věci, například řetězové e-maily cílené zejména na seniory. Řekl jsem ohledně jmenování premiéra to, co jsem cítil, a nemám žádný důvod na tom cokoliv měnit. Premiér je pozice natolik významná a vlivná, a to i směrem k justici a policii, že by v čele vlády neměl stát trestně stíhaný, či dokonce obžalovaný člověk.

Hlavním mottem demonstrací byl odpor ke jmenování Marie Benešové ministryní spravedlnosti. Nebyl tento akcent prvoplánový, když si uvědomíme, co má Marie Benešová za sebou jako nejvyšší státní zástupkyně a bojovnice s justiční mafií, a že zatím nic pobuřujícího v nové pozici neučinila?
Nemyslím si, že lidé chodili na náměstí pouze kvůli Marii Benešové, její činnost sleduji spíše zpovzdálí. Fakt je, že souběh okolností, kdy premiér s jejím jménem přišel dva dny poté, co policie navrhla státnímu zástupci jeho obžalobu, byl velmi nešťastný. Interpretace o možnosti ovlivnění justice včetně obav z odvolání nejvyššího státního zástupce se tak přímo nabízela.

Z jakého důvodu jste se účastnil demonstrací vy?
Z občanského. Vyspělá demokracie se pozná podle toho, že lidem není lhostejné, pokud se v politice dějí nepravosti. Jsem proto rád, že i u nás jsou lidé, kterým záleží na férové politice a na budoucím směřování naší země. Občan se rozhodně nemá omezit na zvolení svých zástupců jednou za čtyři roky a pak jen pasivně vyčkávat do příštích voleb. Pokud se mu něco nelíbí, má to jasně a důrazně vyjádřit. Marie Benešová z mého pohledu nebyla hlavním důvodem protestů, ta se s tím spíše jen svezla. Já jsem většinu času na manifestacích strávil diskusemi s účastníky a vnímám, že se převážně mladí lidé bojí o demokracii a spravedlnost v naší zemi a nepřejí si, aby byly ohýbány ve prospěch prezidenta nebo premiéra.

Zatímco práci ministryně spravedlnosti pozorujete zpovzdálí, kroky šéfa resortu školství Roberta Plagy nejen z titulu své funkce sledujete velmi bedlivě. Jak je hodnotíte?
S panem ministrem se vídám docela často, bavíme se o chystaných zákonech, naposledy o novele zákona o pedagogických pracovnících, která je ve sněmovně. Můj expertní tým k ní má několik doplňků a připomínek, což jsem panu Plagovi sdělil.

S ministerským návrhem má problém ČSSD, školské odbory či spolek Pedagogická komora. Nelíbí se jim, že by mohli v rámci otevření škol odborníkům z praxe učit i lidé bez pedagogického minima. Co kritizujete vy?
Já bych šel naopak ještě dál. U nás jsou čtyři tisíce učitelů ve stavu tzv. pedagogické nouze. Mají odborné vzdělání, řadu let praxe ve školách, ale nemají tzv. pedagogické minimum. Pan ministr v návrhu píše, že by si ho měli do tří let doplnit. My si myslíme, že by toto doplňující studium nemuseli mít vůbec, pokud příslušný ředitel usoudí, že umějí učit, mají respekt a pro děti jsou přínosem. Pak by jim ho mohl za určitých podmínek, například desetileté praxe ve školství, prominout. Platilo by to ale výlučně pro daného člověka a danou školu. Ostatně kdo jiný než ředitel ví, koho má ve sboru? Ve svém týmu mám několik ředitelů a vím, že stav nouze je v některých regionech vlastně permanentní. Ředitel tam každý rok vypíše výběrové řízení na určité místo a v duchu se modlí, aby se náhodou nepřihlásil čerstvý absolvent pedagogické fakulty, kvůli němuž by musel propustit dlouholetého osvědčeného učitele bez pedagogického minima. Častý problém totiž je, že mladý člověk mu do roka odejde, protože za ty peníze ve školství nechce zůstat.

Ředitelé se podle mých informací ani moc nemodlí, protože učitelů je takový nedostatek, že by přijali klidně i pět absolventů a vedle nich si nechali původní učitele. Ministerská analýza mluví o 6000 chybějících pedagozích a v horizontu několika let o ještě vyšším počtu.
Záleží na konkrétní situaci, navíc je tam i problém nižší platové třídy pro učitele bez pedagogického minima. Jinak máte pravdu, s přechodem na financování podle odučených hodin místo na žáka se nedostatek pedagogů ještě zvýší. Proto podporujeme, aby ředitel měl možnost nechat si osvědčeného učitele ve škole i bez pedagogického minima. Žádný papír přece neudělá z člověka dobrého kantora.

Ministr Plaga v srpnu hodlá oznámit, jak se rozhodl ohledně státní maturity z matematiky, kterou chtěl původně jako povinnou zavést od jara 2022. Neodmítl ale záměr Pirátů ponechat možnost výběru mezi matematikou a cizím jazykem. K čemu se kloníte vy?
Stejně jako pan ministr bych počkal na kvalifikovanou analýzu Cermatu a pak bychom se měli bavit dál. Jako bývalý vědec nemám rád rozhodování na základě dojmů, bez věrohodných informací.

Tvrdá data ale k dispozici jsou. Víme přesně, kolik maturantů každoročně propadne z matematiky, je to kolem 22 procent. A to jsou ti, kteří si ji vyberou. Neděsí vás to?
Přiznávám, že jsem příznivcem matematiky, která mi vždycky šla docela dobře. Dovedl bych si ale představit dvě úrovně obtížnosti, pro gymnázia a ostatní střední odborné školy. Má to ovšem i další rovinu. My si střední školu automaticky spojujeme s maturitou, která je certifikátem o ukončení středoškolského vzdělání. To se mi nikdy příliš nelíbilo, teď po návštěvě Švýcarska a debatě o duálním systému ještě méně. Tam se maximálně snaží vyhnout tomu, aby mladí lidé končili bez kvalifikace. Mají středoškolské vzdělání rozdělené na dva, tři a čtyři roky a každá etapa je ukončena určitou zkouškou. Je nešťastné investovat do žáka čtyři roky výuky, aby pak v případě neúspěchu u maturity skončil jen se základním vzděláním. Podporuji tedy oddělení maturity od ukončeného středoškolského vzdělání. Klíčové by mělo být vysvědčení z druhého pololetí čtvrtého ročníku, nikoli výsledek jediné zkoušky.

Velmi aktivně se účastníte zajímavých seminářů, konferencí, kulatých stolů ke školství, některé z nich sám organizujete. Jak se všemi těmi poznatky naložíte?
Před časem jsem se svým týmem zformuloval takzvanou startovací kostku vzdělávání. Jsou na ní body od jedničky do šestky. Úplně klíčová je ale politická shoda na základním legislativním rámci vzdělávacího systému. K tomuto účelu jsem svolal politickou platformu pro vzdělávání. Oslovil jsem politiky napříč stranami, kteří se otázkám školství dlouhodobě věnují. Zeptal jsem se jich, zda konečně nenastal čas dohodnout se na těch základních věcech, třeba s využitím připravované Strategie 2030+, prostě nastavit obřímu tankeru školství promyšlený směr a nehýbat kormidlem každou chvíli doleva či doprava.

Platforma se sešla v první polovině července. Vypadá to nadějně?
Jsem velmi rád, že oslovení kolegové přišli a formulovali jednoznačný závěr, že takové úsilí smysl má a že to veřejnost od nás netrpělivě očekává. Budeme se proto pravidelně scházet a řešit zejména strategické věci.

Politická shoda se tedy rýsuje. Co dál?
Více financí do školství, zatraktivnění učitelského povolání. Do toho patří nejen lepší platy, ale také podpora vyššího sebevědomí učitelů, které je hodně nízké.

Profesor Štech dokonce uvádí, že čeští učitelé si věří skoro nejméně na světě, hůř jsou na tom jen Japonci.
Odtud by se mělo začít, musí se změnit kurikulum na pedagogických fakultách. Vždy si vzpomenu na Komenského, který říká: „Posláním od začátku do konce budiž hledati a nalézati způsob, který by umožnil, aby učitelé méně učili a žáci se více naučili…“ Prostě učme děti méně, aby se naučily více. Zaveďme více praktické výuky na fakultách, kandidáti pedagogické profese mají praxe před tabulí velmi málo, což sami nelibě nesou. Když pak totiž přijdou mezi žáky, jsou nejistí, nevědí si rady s různými situacemi, které úplně nesouvisejí s výukou toho kterého předmětu. Učíme zkrátka mnoho, a navíc bez souvislostí. Rámcové vzdělávací programy umožňují v podstatě všechno, ale učitelé to často nevyužívají. Na řadě škol jen překlopili staré osnovy do školských programů, připsali k tomu požadovanou „omáčku“ a učí stejně jako před třiceti lety. Důležité je i zdůraznění role ředitele coby pedagogického lídra. Znamená to mimo jiné posílení administrativního aparátu škol a snížení byrokratické zátěže pedagogů. Například zřizovatelé by mohli využívat tzv. střediskové školy jako administrativní centra i pro malé ZŠ v okolí, a tím jim výrazně ulehčit od papírování.

Stačí si vzít příklad z Finska, jak o tom hovořili představitelé tamního školství na senátní konferenci, kterou jste organizoval. Ředitelé tam těsně spolupracují s obcemi a rodiči, učitelé patří k nejváženějším postavám veřejného života. Zní to jako z jiné planety…
A přitom není, v Helsinkách jste z Prahy za dvě hodiny. Připomínám ovšem, že Finové s reformou vzdělávacího systému přišli v 70. letech minulého století a sami říkají, že první výsledky se objevily po nějakých dvaceti letech. Důležité je, že kormidlem toho tankeru u nich neotáčejí politici každý rok jiným směrem. Zároveň musím říct, že jsem skeptický k přenosu zkušeností jedna ku jedné. V praxi to nefunguje. Finská důvěra lidí v instituce je na zcela jiné úrovni než u nás. Finové apriorně nepodezírají vládu nebo ministerstvo, že na ně vymýšlejí nějaký podraz. Mimochodem zajímavou reformu vzdělávání provedli i v Polsku, jejich žáci jsou na tom v testech PISA výrazně lépe, než bývali. Bohužel u nás je to naopak. Jsem zastáncem přístupu, který radí podívat se do okolí a převzít to, co je přenositelné a mohlo by zafungovat. Celková důvěra ve státní instituce ale u nás ještě dlouho nebude, k čemuž a to se vracím na začátek politici bohužel často a vydatně sami přispívají.