Není pochyb, že se nemálo lidí za povstání zachovalo obdivuhodně. Na výzvy rozhlasu se asi třicet tisíc lidí do povstání zapojilo – bojovníci, spojky, zdravotníci a další. V ulicích stavěli barikády, hájili rozhlas, vrhali na německá obrněná vozidla zápalné lahve, odstřelovali německé jednotky zpoza domů, z oken metali granáty.

Umíralo se na chodnících, ulicích, náměstích i v budovách. Tvrdé boje se vedly před rozhlasem, na Smíchově, v Dejvicích, na Žižkově a Vinohradech, v Chuchli, Lahovicích a na dalších desítkách míst v Praze. Asi tři tisíce bojovníků i civilistů přišlo o život.

Esesáci na kandelábrech

Účastníci povstání – pamětníci, kteří vyprávěli své příběhy pro Paměť národa a je jich přes osm stovek, odmítají patetické heroizování, a naopak snižují své zásluhy. Tvrdí, že skutečnost byla mnohem hrůznější, než si dokážeme představit.

Mnozí doznávají zbabělost. Tvrdí, že neuměli se zbraněmi, někdy si prý nezodpovědně hráli na válečníky, nevěděli, jak se chovat v městském boji. Popisují otřesné činy pomsty, které se odehrávaly za povstání, nejvíc pak od 9. května 1945, kdy do Prahy vstoupila Rudá armáda.

Na Staroměstském náměstí se objevil na lampě hlavou dolů zavěšený polonahý esesák, pobodaný dýkou a ohořelý. Kdosi pod ním rozdělal oheň. Na mnoha místech Prahy se prý odehrávaly podobné zrůdnosti. Například zajatým Němcům pomstychtiví povstalci na záda vypalovali hákové kříže.

Dne 9. května 1945 spěchal domů přes pražský Újezd devatenáctiletý Jiří Ješ. U Muzea hudby spatřil mladé ozbrojené muže s páskami na rukou RG – Revoluční gardy. Vedly desítky ještě mladších zajatých německých vojáků. Z okna domu naproti se ozval výstřel. Vylekaní gardisté zajatce do jednoho postříleli. Jiří Ješ hrůznou scénu sledoval schovaný v pasáži domu. Z budovy, kde dnes sídlí ministerstvo školství, vyběhly staré ženy a snažily se zachránit sténající Němce.

Vyčítal si zbabělost u rozhlasu

Jiří Ješ se v sobotu 5. května 1945 dopoledne jel ostříhat k holiči. Cestou zaslechl rozhlasové vysílání, které hrálo z rádia vytrčeného z okna domu, kde sídlilo řeznictví Seidl. Právě volali hlasatelé Kozák a Mančala o pomoc, aby šli lidé hájit budovu rozhlasu. Mladík ze zvědavosti se šel k budově rozhlasu podívat:

„Díval jsem se na budovu rozhlasu a v prvním patře na balkonu se objevil chlap zřejmě esesák, a střelil do nás. Kousek ode mne padla mrtvá žena. O něco dál ještě někdo další. Říkal jsem si: ‘Má smysl, abych tady přišel o svůj devatenáctiletý život? Tady platný nebudu, zbraň nemám.‘ A utekl jsem domů. Dlouho jsem si to vyčítal, že jsem zbabělec. A kompenzuji si to tím, že o tři roky později, když jsem šel v pochodu studentů na Pražský hrad, to jsem stál v první řadě a říkal jsem si: ‚Teď to stojí za to obětovat život‘,“ vypráví někdejší komentátor Českého rozhlasu Jiří Ješ, bývalý politický vězeň, který si za komunismu odseděl pět let vězení.

Dopis s detaily povstání sepsal bývalý novinář

Výjimečné svědectví z Pražského povstání sepsal šestadevadesátiletý novinář, někdejší šéfredaktor ČTK, zakladatel Hospodářských novin Vladimír Brabec. Redaktoři z Magazínu Paměti národa ho poprosili, zda by mohl v této koronavirové době sepsat detailní vzpomínky z povstání. Jednadvacetiletý Vladimír Brabec patřil do povstalecké skupiny motocyklového závodníka Františka Juhana. Bojovali na pražském Smíchově. Citujeme některé pasáže z jeho sepsaných vzpomínek, které dosud nebyly publikovány:

„Začali jsme vytrháváním kamenných kostek na Nádražní ulici. Pokládali jsme na bok tramvaje, napříč ulicemi koleje. První barikáda vyrostla blízkosti pivovaru, druhá u Libušiny ulice. Uzavřeli jsme směr od Smíchovského nádraží i ke Smíchovskému nádraží. Znesnadnili jsme průjezdy pro tanky. Účinné zbraně však nebyly. Puštička našeho táty a tu a tam další puštička. Kluci Krákorovi ze sousedního domu přišli s nápadem prohledat vagóny na smíchovském nákladovém nádraží. Našli nějaké protitankové střely. Neuměli jsme s nimi zacházet. Objevil se muž s autoritou. František Juhan. Znali jsme ho jako plochodrážního mistra republiky. Patřil k nejlepším na světě. Měl náš respekt. Byli jsme rádi, že máme populárního velitele.“

Vladimír Brabec
se narodil v roce 1924 v Netvořicích a vyrůstal v Praze v intelektuálně i duchovně inspirativním prostředí: studoval v Dejvicích prestižní Gymnázium Edvarda Beneše, byl členem sboru Československé církve, inspiroval se Masarykovou náboženskou filozofií a rozhodl se studovat bohoslovectví. Studia záhy přerušilo totální nasazení v německé továrně, z níž se mu podařilo na podzim roku 1944 uprchnout. V květnu 1945 se účastnil Pražského povstání, během něhož tlumočil Vlasovcům. V roce 1949 pobýval v Paříži jako stipendista francouzské vlády. Koncem 50. let zakládal v ČTK redakci zahraniční ekonomiky. V 60. letech měl blízko k reformní skupině Oty Šika, po srpnové okupaci roku 1968 organizoval improvizované vysílání ČTK do zahraničí. V roce 1969 Vladimíra z ČTK propustili, pracoval v podniku Komunálních služeb. Roku 1990 stál u zrodu Hospodářských novin. 

Němce zastavili Vlasovci

„Začaly některé cílené akce. Byla vyslána skupina do Ženských domovů, kde působila jakási nemocnice wehrmachtu. Nacistické stráže, jež objekt hlídaly, odevzdaly bez odporu osobní zbraně. Osazenstvo lazaretu se postupně ztrácelo. Hořkost neúspěchu jsme zažili, když jsme usilovali o pacifikaci jednotky SS, která sídlila v budově proti smíchovskému nádraží. Jejich kulomety ohrožovaly celou oblast. Podařilo se dovézt od vyšehradského nádraží ozbrojený vlak či přesněji několik jeho vagónů. Na pacifikaci jednotky SS výzbroj vlaku a dovednost jeho posádky nestačily. Nepodařilo se jí zlikvidovat. Esesáci se ze svého sídla v noci vytratili. Byli jsme rádi, že jsou pryč a zároveň jsme litovali, že utekli se zbraněmi.“

„Obranu pod železničním mostem jsme zpevnili sudy s benzínem, které jsme objevili v jakémsi skladě u hřiště Sokola Smíchov. Případný nájezd nacistů od jihu měla zadržet ozbrojená skupina. K očekávanému boji pod mostem nedošlo. Tanky, jež později skutečně přijížděly od Štěchovic, nedojely. Před jejich útokem zachránila Smíchov pomoc, kterou nám poskytli Vlasovci.“

„Byl jsem pověřen zavedením dělostřelecké jednotky vlasovců do výhodného palebního postavení na návrší za Chuchelským kostelíkem, kde byl báječný rozhled po značné části levobřežní vltavské komunikace. Netrvalo dlouho a na silnici před chuchelským závodištěm se objevily nacistické tanky. Přiblížily se. Zazněl povel. Žádná střela nezasáhla cíl, ale nálože explodovaly v blízkosti tanků. Tanky zastavily. Vlasovci střelbu opakovali. Přišel nečekaný obrat. Celá nacistická tanková skupina se obrátila a odjížděla směrem Zbraslav. Kde skončila, jsme se nedozvěděli. Měl jsem pocit, že střelba z kanónů nacistické tankisty překvapila a že se po chvíli váhání vzdali záměru pokračovat směrem ku Praze.“

„Dostal jsem od velitele nový úkol, tentokrát propagandistický. Obdrželi jsme text, v němž vlasovci vysvětlovali, že přijeli, aby pomohli Čechům bránit Prahu proti německým fašistům. Dalším jejich cílem bude boj za osvobození Ukrajiny od Stalinovy diktatury. Vlasovský nadporučík nám předal v místnosti velitelství na Nádražní ulici balík jednostránkových vysvětlivek napsaný špatnou češtinou a požádal nás, abychom je rozdali českým obyvatelům čtvrti. Balík jsem převzal a rozdělil letáky mezi barikádníky. Rozdali jsme je v okolí smíchovského nádraží, i když jsme text považovali za poněkud divný. My jsme čekali na Stalinovy tanky s nadějí na svobodu. Oni Stalina měli za nepřítele. Vlasovci nám, Praze a zejména Smíchovu pomohli. My jsme jejich pomoc potřebovali a vítali, ale nestihli poděkovat. Zmizeli z našeho obvodu dříve, než do Prahy dorazily jednotky Sovětské armády.“

Rudoarmějec šel vyřídit Germánce do domu

„Aktivity našich spontánně vzniklých barikádnických skupin Smíchováků skončily po příjezdu sovětských jednotek. Poprvé jsem se s oddílem ruských vojáků setkal 9. května odpoledne před Rudolfinem. Tam jsem se seznámil s mladým rudoarmějcem, s nímž jsme prožili menší dobrodružství v okolí Karlova mostu. Přecházeli jsme od Starého Města k Malé Straně a dostali se před Klementinum. Odkudsi z domu na Novotného lávce po nás začal střílet nějaký nacistický záškodník. Zalehli jsme za mostecké zábradlí. Můj ruský voják začal ihned zkoumat, odkud útočník pálí. Zjistili jsme, že z okénka Smetanova muzea. Mladistvý rudoarmějec začal palbu opětovat samopalem. Kamenné zábradlí Karlova mostu nám poskytlo značně bezpečnou ochranu. Boj jednoho proti jednomu chvíli trval. Po několika minutách palba z muzea přestala. ´Někde tam ten Germánec musí být. Musím se tam podívat,´ řekl mi odhodlaně mladý Rus a odešel. Byl podvečer. Pokračoval jsem směrem na Malou Stranu a domů ke Smíchovu.“

Pod Karlovým mostem na malostranském břehu se odehrávala hrůzná scéna. "Několik Čechů tu rozpalovalo v ohni železné tyče a těmi vypalovali dvěma nacistům na záda hákové kříže. Proti rozpálené české pomstychtivosti se nikdo z nás kolemjdoucích neodvážil postavit. Nedokázal jsem se na to běsnění dívat. Pokračoval jsem v cestě domů. Čekala mě komplikace.“

„Směřoval jsem k Újezdu po ulici od Malostranského náměstí. V místech, kde se otevírá výhled na petřínskou stráň, začaly kolem mne létat kulky a ozývala se dávková střelba. Rychle jsem zapadl do průjezdu nejbližšího domu. V petřínské stráni se schovávala pravděpodobně celá skupina nacistů s kulometem. Ostřelovali civilisty, kteří chtěli projít ke Smíchovu. Válku už měli prohranou. Jejich střelba do lidí beze zbraní se mi jevila jako vzteklé vraždění. Co ale dělat? Čekal jsem v průchodu do setmění. Ten dům považuji za posvátný. Poskytl mi úkryt před střelbou ´vlkodlaků´,“ píše v dopise pro Paměť národa bývalý novinář, šestadevadesátiletý Vladimír Brabec.

Paměť národa ožívá na webu
Strhující příběhy z konce války ožívají na webu Paměť národa, který připravila obecně prospěšná organizace Post Bellum u příležitosti 75. výročí konce války. Využila svou rozsáhlou sbírku Paměť národa a připravila nejen příběhy přímých účastníků války, ale také vzpomínkové audio-klipy, krátké filmy a 8. května nabídne on-line expozice.