Podle blatnické kroniky se lidé onu dubnovou neděli po první salvě rozprchli, takže nikdo nebyl zraněn. Odpoledne už ale granáty dopadaly až do středu obce. Německé vojsko, které se na tomto úseku fronty opíralo o řeku Moravu, vybudovalo svou obranu na druhé straně městečka u dvora Radošov v blízkosti Nové hory a zahájilo tuhý odpor. Dobývání Blatnice nakonec trvalo bezmála čtrnáct dní a přineslo rumunským vojákům těžké ztráty. 

Nebylo to poprvé, co se této jihomoravské obce, ležící na úpatí Bílých Karpat 14 kilometrů jižně od Uherského Hradiště, dotklo válečné dění. A náhodné nebylo ani to, že zde tak těžké boje svedli právě rumunští vojáci, na něž se při oslavách osvobození neprávem často zapomíná. Proto stojí za to povědět si o Blatnici pod Svatým Antonínkem podrobněji.

Místo mnoha dávných střetů

Jihovýchodní cíp Moravy kolem stejnojmenné řeky, vytvářející přirozenou hranici s někdejšími Uhrami, byl terčem častých nájezdů už od středověku. 

Po rozbití Československa a okupaci zbylé části českých zemí německým vojskem v březnu 1939 důležitost tohoto prostoru opět vzrostla. Jeho kopcovitý terén a husté lesy umožňovaly četným utečencům vyhnout se pohraničním hlídkám a uprchnout z protektorátu.

V roce 1944 se pak zdejší husté lesy staly útočištěm mnoha partyzánských skupin, jimž hrálo do karet několik zásadních faktorů - členité a zarostlé kopce umožňovaly bezpečný úkryt, blízká a pro Němce strategicky důležitá železniční síť vytvářela dostatek relevantních vojenských cílů a přístup místních obyvatel zajišťoval zásobování partyzánů proviantem, potřebným materiálem i informacemi.

Ani Němcům však tyto skutečnosti pochopitelně neunikly, takže v oblasti operovali provokatéři, protipartyzánská komanda i posílená německá policie.

Hrozil jim trest smrti, přesto skrývali odbojáře

Městečko Blatnice pod Svatým Antonínkem se do dějin českého odboje začalo zapisovat hned v roce 1939. Krátce po obsazení Čech a Moravy se zde ustavila místní skupina Obrany národa, v jejímž čele stál železniční zaměstnanec a bývalý rotmistr československé armády František Chalánek.

Obrana národa, založená právě československými armádními důstojníky a vojáky, si coby vojenská ilegální organizace držela armádní strukturu s centrálním velením a pokrývala území celého protektorátu. Bohužel však při své rozlehlosti nemohla ujít pozornosti gestapa. Už na podzim 1939 proto začalo rozsáhlé zatýkání.

Zatčen byl i Chalánek, jenž byl v roce 1943 popraven v Mauthausenu. V Blatnici pak byla v roce 1940 založena další odbojová organizace 1. skupina Národního odboje. I ta však brzy čelila zásadnímu ohrožení.

V říjnu roku 1941 zatklo gestapo v obci kvůli nesplněným dodávkám obilí, masa a černému chovu vepřů řadu mužů včetně starosty Jana Galušky a téměř celé obecní rady. Všichni byli odvezeni do nechvalně proslulých Kounicových kolejí v Brně (původně studentských kolejí, sloužících za války jako vězení a k popravám vězněných osob, pozn. red.) a nejméně třem z nich hrozil trest smrti pro hospodářskou sabotáž.

Zachránila je vyhláška říšského protektora, slibující prominout trest těm chovatelům, kteří zatajovaný dobytek dodatečně přihlásí. Obec, vyděšená hrozivými vyhlídkami zatčených mužů, přihlásila o 1100 vepřů víc než při původním soupisu, což byl zřejmě dostatečný argument pro zlínského oberlandráta Bayerla, aby se za zatčené přimluvil. Ztýraní a zbití muži se tak po třech týdnech dostali na svobodu, čehož gestapo využilo v obci k veřejné manifestaci, jak dopadne každý, kdo se protiví.

Blatnické však ani tato děsivá zkušenost nezastrašila. Už od listopadu 1941 tak obec po čtyři roky až do 5. dubna 1945 ukrývala za cenu obrovského rizika odbojáře Miloslava Mejstříka, který se schovával v rodině Františka Bachana, člena už zmíněné 1. skupiny Národního odboje.

"Tatínek jel na kole z Veselí nebo Ostrohu a Mejstříka našel vysíleného v příkopu a vzal ho s sebou… Dovezl ho domů, a protože se přes víno znal s městským četníkem, který mu dodával zprávy, tak hodně věděl… Jeho sestry se hrozně bály, že nás vystřílí, byly proti tomu, ale pak si na to zvykly. Otec říkal: ,Přece ho nepošleme pryč, vždyť ho zastřelí,´" vzpomínala pro projekt Paměť národa dcera Františka Bachana Anna Stančíková.

Mejstříka si občas "brali na byt a stravu" i další lidé v obci, ale nikdo ho nikdy nezradil. V roce 1944 se jeho osud i dějiny obce protnuly s dalšími pozapomenutými, ale důležitými postavami českého protinacistického odboje - členy paravýsadku Carbon, vyslaného z Británie. 

Carbon zasahuje

Čtyřčlenná diverzní skupina Carbon operující ve složení kapitán František Bogataj, rotmistři František Kobzík a Josef Vanc a radista četař aspirant Jaroslav Šperl byla vysazena dne 13. dubna 1944 v prostoru obcí Ratíškovice a Vacenovice.

"Dne 13. dubna byl nalezen na kopci svatého Antonínka školáky z Ostrožské Lhoty padák a baťoch s prádlem anglického původu. Patřil parašutistovi majoru Bogatajovi z Uherského Ostrohu, jenž přiletěl z Anglie, aby organizoval podzemní hnutí. Celá obec byla uzavřena od tří hodin ráno do sedmi hodin večer. Kopec byl propátrán německými četníky, ale bezvýsledně, přestože major Bogataj byl ukryt ve skalce u Ostrožské Lhoty," vzpomíná na tento den blatnická kronika (Ostrožská Lhota je nejbližší obec ležící severně od Blatnice, pozn. red.).

Skupina bohužel dopadla do vzrostlého lesa daleko od sebe a už se nesešla. Do ostrožského lesa se tak dostal jen Bogataj se Šperlem, zbývající dva členové zamířili na Bojkovicko u Rudlic. Tam je jeden z místních občanů udal a oba pak dali před zatčením přednost sebevraždě vlastní zbraní.

Bogatajovi se Šperlem přálo štěstí víc. Dokázali ze sebe setřást konfidenty gestapa, předstírající příslušnost k odboji, a do konce roku 1944 vytvořit rozsáhlou odbojovou organizaci, domluvit s Londýnem shoz zbraní, vyhledat pro ně vhodné plochy a z odbojářů sestavit skupiny pro jejich převzetí. 

První shoz se uskutečnil 23. března 1945 u Ostrožské Nové Vsi a během následujících tří týdnů pak další u Bohuslavic, u Popovic a právě u Blatnice. S ukrytím shozených zbraní opět pomáhali stateční blatničtí občané včetně Františka Bachana. "Odvlekl ty zbraně do vinného sklepa, do místnosti, kde byly věci na lisování vína. Taková malá místnost a tam byly uskladněný zbraně a na tom bylo seno a sláma," vzpomínala jeho dcera.

Miloslav Mejstřík v tu dobu už v obci nebyl, přidal se ke Carbonu, od nějž na jaře 1945 přešel k partyzánské skupině Dimitrije Kuriněnka.

Zbraněmi pak Carbon vyzbrojil přes 300 odbojářů. Ti pod jeho velením provedli více než 40 úspěšných sabotážních akcí, přepadů a destrukcí. Spojenecká armáda se však už blížila.

Studna plná mrtvol

Patnáctého dubna se konečně dostala na dostřel 4. rumunská armáda a v Blatnici vypukl otevřený boj. "Nejtěžší boje byly o dvůr Radošov, který šestkrát změnil svého pána. Dvůr byl úplně zdemolován. Celý úsek hájilo asi 2000 Němců. Po definitivním dobytí Radošova rumunskými a ruskými vojsky opírala se německá fronta o blatnické nádraží, dráhu Blatnice – Lipov a potok Svodnici. Blatnické nádraží také změnilo několikrát svého pána a bylo skoro úplně zničeno. Obcí projížděly tři velké tanky a tři rychlopalná děla, jež z různých míst stále pálila," vzpomíná na osvobozování Blatnice místní kronika.

"Říkali, že na Radošově ve velkostatku byla hrozně hluboká studna a tam bylo naházeno plno mrtvol… Bylo tam tenkrát tolik mrtvých, že to museli odklízet dobrovolníci. Padlo tam hrozně moc vojáků," potvrzuje pro Paměť národa Anna Stančíková.

Několik bomb zasáhlo i městečko, v němž zahynuli čtyři občané Blatnice. Babičce Anny Stančíkové utrhla jedna z bomb střechu domu. Střepiny dopadaly i do blízkosti vinného sklepa, kde byly dříve ukryty zbraně a kam se teď uchýlila celá rodina. "My jsme měli před vchodem naskládané železniční pražce. Potom jsme z nich vytahovali střepiny, a ty jsem měla ještě před třema rokama na památku," vzpomíná Stančíková.

Nejprudší dělostřelecká palba přišla podle blatnické kroniky 26. dubna, kdy bylo v Blatnici pobořeno mnoho domů. Zkázu dovršili odpoledne Němci, kteří začali zápalnými střelami podpalovat stodoly i obytná stavení. Tvrdě bojujícím Rumunům přišla na pomoc ruská letadla, jež se pokusila potlačit tuhý německý odpor svržením několika bomb. Ty si bohužel vyžádaly i několik obětí z řad místních obyvatel, další lidé zahynuli v důsledku dělostřeleckého ostřelování. Ztráty na životech civilních osob však nebyly vysoké, protože většina místních se včas schovala do sklepů. V pátek 27. dubna byla statečná obec konečně osvobozena.

Pozapomenutí Rumuni

A jak se vlastně stalo, že osvobozujícími vojáky nebyli ani Rusové, ani příslušníci československého armádního sboru, ale Rumuni? 

Dne 23. srpna 1944 došlo v Rumunsku ke státnímu převratu. Maršál Ion Antonescu, dosavadní rumunský vůdce a věrný spojenec nacistického Německa, byl za velkého přispění tehdejšího rumunského krále Michala I. zatčen a moci se chopila nová vláda. Ta Německu obratem vypověděla válku a navázala spojenectví s protihitlerovskou koalicí. Zejména tedy se Sovětským svazem, jehož armáda se krátce před převratem přiblížila až k rumunským hranicím.

Rumunské jednotky 1. a 4. rumunské armády osvobozující Československo postupovaly společně s Koněvovým druhým ukrajinským frontem Rudé armády a s 1. československým armádním sborem. Jako operační prostor byl 4. armádě přidělen právě úsek mezi Bratislavou a Brnem v oblasti jihovýchodní Moravy. Po slovenských městech osvobodily 14. dubna 1945 Hodonín a 26. dubna také Brno.

Až do začátku března 1945 jim velel generál Gheorghe Avramescu, ten však 3. března náhle zmizel. Podle jedné verze ho zabil německý hloubkový stíhač, jenž zaútočil na auto, které ho převáželo, podle druhé jej však zlikvidovala sovětská tajná služba NKVD. Týž den totiž byly zatčeny a poslány na Sibiř jeho manželka Adela a dcera Felicia. Jeho dcera spáchala sebevraždu; podle sovětských zdrojů k tomu došlo 6. března 1945. Manželka Adela se v roce 1956 vrátila do Rumunska. Důvodem k možné likvidaci Avrameska mohlo být to, že si opakovaně stěžoval Sovětům na nedostatek zásob a na to, že po jeho armádě chtějí i nemožné.

Po Avrameskovi převzal velení rumunské armády generál Nicolae Dascalescu. Vděku se však po válce nedočkal ani on. V Rumunsku se podobně jako u nás dral k moci komunismus, jenž mezi prvními vyřídil právě válečné veterány. Dascalescu stanul před soudem poprvé v roce 1946 coby obviněný válečný zločinec, ale soud ho nařčení zbavil a osvobodil. Podruhé byl souzen už komunistickým soudem v roce 1951 za "zamědělskou sabotáž". Tentokrát nevyvázl. Skončil ve vězení Jilava, odkud byl propuštěn až v říjnu 1955. Zbytek života prožil v ústraní.