Usměvavá stařenka trochu méně slyší, ale noviny si přečte bez brýlí. „Na televizi moc nekoukám, hodně čtu, Litoměřický deník od první do poslední stránky a luštím křížovky. Když svítí sluníčko, ráda se sluním. Pokud není ošklivo, jdu na krátkou procházku. Ráda bych se s někým z důchodců prošla, ale nikoho z nich na ulici nepotkám. V jídle se nijak neomezuji, ale dodržuji životosprávu a myslím, že to byl základ pro tak vysoký věk. Určitě mi pomohl i pohyb na kole a později na motorce při jízdě za prací do Roudnice, a to za každého počasí. Jezdila jsem brzy ráno za tmy. Baterka byla v té době vzácností, tak jsem si na cestu svítila karbitkou, později dynamem," říká paní Hedvika.

Syn Jan prozrazuje, že maminka nikdy moc nestonala, nebyla na žádné operaci, ani si nic nezlomila, jen před více jak dvaceti lety prodělala malou mozkovou příhodu. Přesto má dobrou paměť a stále dobrou náladu. Bydlí spolu se snachou Janou v rodinném domku.

„Pobývá v patře a z oken má výhled na všechny stran,y a tak získává dokonalý přehled o tom, co se na ulici děje, jestli vlak jede přesně nebo má zpoždění. Sama chodí dolů do přízemí po schodech. Je to přece jen už nebezpečné, proto jsme jí zařídili montáž pojízdné sedačky," prozradil Jan Mazourek.

„Domek jsme si postavili s manželem v roce 1937. Jezdila jsem s povozem pro cihly, aby práce odsejpala. Začali jsme na jaře a v říjnu byl domek hotový. Za týden manžel dostal povolávací rozkaz a na dva roky šel do Terezína na vojnu," vzpomíná oslavenkyně.

Včera se u Mazourků vystřídalo několik gratulantů. Přišel starosta Ondřej Švec s místostarostou Janem Bartoněm. Předali kytici, koš s dobrotami, pamětní plaketu a dárkový poukaz na přilepšenou. Paní Mazourková připojila svůj podpis na čestnou první stránku v nové obecní kronice.