Stroje zakoupili až v Asii a přes několikaměsíční zpoždění se jim těžko uvěřitelný plán nakonec podařilo naplnit. Změnit trasu museli jen jednou, když se jim nepodařilo překročit hranici do Pákistánu. Doma je vítala rodina, známí, kamarádi, ale i první sníh.

„Stihli jsme to opravdu jen tak tak," okomentoval svůj návrat domů po více než osmi měsících na cestě Martin Měchura. Cestovatele nakonec největší komplikace potkaly až v Česku. V úterý je od domova dělilo posledních 136 kilometrů, když se jim opět porouchal tuk-tuk. S opravou si tentokrát neporadili, a tak vozítko do Řepčic přivezli na přívěsu. Vespa v cestě odmítla dál pokračovat už na Moravě.

„Je u mojí sestry. Vespa byla mým snem, takže tu si opravím, přihlásím ji a budu na ní jezdit. Tuk-tuk teď vystavíme v obchodním centru v Mladé Boleslavi, kde nyní žijeme. Pak ho možná prodáme," řekl o strojích, které urazily často v obtížném terénu tisíce kilometrů, Martin Měchura.

Dobrodruzi se na cestě museli potýkat s řadou komplikací, nejčastěji s poruchami skútru a tuk-tuku a komplikovaným sháněním nutných dokumentů. Největší obavy měli vždy z hranic.

„Dostávaly se k nám zprávy, že se uzavírají hranice v Evropě, že se tu stavějí zdi s ostnatým drátem. Ale že bychom se kvůli té situaci ve světě sami cítili ohrožení, to ne," sdělil druhý člen výpravy Petr Petříček.

ROZHOVOR S CESTOVATELI MARTINEM MĚCHUROU A PETREM PETŘÍČKEM O PRÁVĚ UKONČENÉM DOBRODRUŽSTVÍ

„Z cesty nám zbyly nějaké dluhy. Vracíme se do práce"

Horní Řepčice - Po více než osmi měsících se účastníkům výpravy nazvané Vespa Expedition 2015 podařilo v úterý 24. listopadu večer v pořádku vrátit domů do Horních Řepčic na Litoměřicku. Na jaké lidi cestou narazili? Kde nocovali a jak se stravovali? Zvládli by cestu i bez připojení k Internetu a jak vyšli s penězi? Více Martin Měchura a Petr Petříček prozradili v dvojrozhovoru pro Litoměřický deník, který jejich tisíce kilometrů dlouhou cestu od března sledoval.

Máte za sebou dlouhou a náročnou cestu z Bangkoku do Kambodžy, Laosu, zpět do Thajska, dál přes Barmu, Indii, Írán, Turecko, Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko a Slovensko až do Horních Řepčic. Kde jste všude nocovali a jak jste se stravovali?

M.M.: V Asii jsme spali po hotýlkách, protože to bylo levné, platili jsme zhruba šedesát korun na osobu za noc. Jídlo v Asii taky není drahé, takže jsme se stravovali v restauracích, pokud to šlo. Největší změna přišla s Íránem, kde už byly ceny úplně jiné. Jídlo jsme vybírali to nejlevnější a po hotelech už jsme samozřejmě taky nespali. Nocovali jsme v poušti, ve stanu, využívali jsme i couchsurfing, tedy možnost bezplatného ubytování, takže jsme třeba jednou týdně přespali pod střechou, umyli se, dali se dohromady.

CÍL: HORNÍ ŘEPČICE. Cestu z Bangkoku jen na skútru a v zakoupeném tuk-tuku zvládli dobrodruzi Martin Měchura a Petr Petříček za 8 měsíců. Doma je čekala rodina, známí, ale i sníh.

Ubytování prostřednictvím couchsurfingu jste ale museli řešit za pomoci Internetu. Dokážete si vaši výpravu představit bez možnosti připojení?

M.M.: Určitě by to šlo. My jsme připojení řešili spíš kvůli tomu, že jsme pravidelně posílali články na Internet. Nejdřív jsme kvůli wi-fi zastavovali v různých kavárnách, ale cesty do měst a surfování na síti nás začaly zdržovat. Takže jsme si pak pořizovali SIM karty a Internet řešili až večer ve stanu.

To znamená, že plánování trasy a vyřizování různých dokumentů byste zvládli i jinak?

M.M.: Za prvé nevím, jestli se dá říct plánování trasy. Spíš jsme si říkali: Uvidíme, kam dojedeme a co tam bude. V každé zemi jsme si vždycky sehnali knižního průvodce a podle něj se pak rozhodovali, co bychom chtěli vidět. Tomu jsme pak trasu uzpůsobovali, ale víceméně jsme jeli na blind.

Takže cílem nebylo cestu zvládnout za co nejkratší možný čas, ale užít si ji a vidět co nejvíc?

M.M.: No, půl na půl. Ke konci už jsme se snažili jet co nejrychleji.

Původní plán zněl pět měsíců na cestě, nakonec je z toho více než osm. Stresovaly vás časové prodlevy, když jste například museli čekat na vyřízení víz?

M.M.: Občas ano. Ke konci vlastně hodně. Třeba v Dillí jsme měsíc strávili jenom vyřizováním toho, aby nám stroje poslali lodí z Indie do Íránu, to už bylo dlouhé. Památky jsme tam viděli snad všechny, už jsme se jen těšili, až vypadneme.

Pořád se usmíváte. Potkaly vás nějaké slabší chvilky, osobní krize nebo ponorka?

M.M. My spolu prostě museli fungovat. Když jsme ale řešili, jak se dostat přes Pákistán, kam se nám nepodařilo získat víza, a co se tedy bude dít dál, krize byla. Oba jsme byli nervní a vjížděli si do vlasů.

CÍL: HORNÍ ŘEPČICE. Cestu z Bangkoku jen na skútru a v zakoupeném tuk-tuku zvládli dobrodruzi Martin Měchura a Petr Petříček za 8 měsíců. Doma je čekala rodina, známí, ale i sníh.

Pákistán jste tedy nakonec museli vynechat a lodí doplout do Íránu, kde jste znovu nasedli na stroje. Museli jste trasu upravovat také kvůli situaci, která ve světě je, kvůli konfliktům?

M.M.: Skoro vůbec. Jediné místo, kde se nás to mohlo dotknout, byl přechod z Íránu do Turecka. Otevřený zůstal jediný hraniční přechod, takže jsme trasu měli jasnou. Před naším průjezdem ale přímo na hranicích vybouchl náklaďák, takže jsme měli obavy, jestli projedeme, ale povedlo se.

Měli jste na cestě strach, nebo jste si ho nepřipouštěli?

P.P.: Měli jsme vždy strach hlavně o to, jestli nás pustí přes hranice. Dostávaly se k nám zprávy, že se uzavírají přechody v Evropě, že se tu stavějí zdi s ostnatým drátem. Ale že bychom se cítili sami ohrožení, to ne.

Nebáli jste se, že bude na hranicích někomu vadit technický stav vašich vozidel?

P.P.: Báli. Při vstupu do Schengenu nám jasně řekli, že nás dál nepustí. Když jsme jim ukázali všechny papíry v thajštině, kterým oni nerozuměli, chtěli nás vyhodit zpátky do Turecka. Naštěstí jsme z lodi měli i nějaké papíry v angličtině, i když propadlé. Toho si ale nevšimli a nechali nás jet.

Takže to bylo i dost o štěstí.

P.P.: Bylo. Většina přechodů hranic.

Kde podle vás byli lidé nejvstřícnější?

M.M.: Například v Íránu jsme z lidí byli nadšení. Byli skvělí, zvali nás na obědy, nabízeli nám přespání. V Turecku to bylo podobné, lidé jsou tam obětaví a ochotní pomoct, když o něco jde. Ale už to tam bylo víc evropské.

Jak jste si poradili s poruchami, které vás cestou potkaly? Přece jen jste si pak většinu oprav asi museli zajistit sami.

P.P.: Já jsem strojař, ale tohle bylo úplně něco jiného. Na své motorce jsem si v minulosti pár úprav dělal, ale takhle hluboko jsem ještě nebyl. (smích)

M.M.: Ještě v Asii jsme využívali servisy. Vlastně hned, když jsme stroje koupili, protože tuk-tuk byl nepojízdný. Drobné opravy jsme pak od mechaniků okoukali a později je zvládli sami. Až na tu poslední. Tuk-tuk se zastavil u Čáslavi, 136 kilometrů od domova. Být to dál, museli bychom se nějak postarat, tady jsme si nakonec zavolali pro pomoc a tuk-tuk odtáhli.

CÍL: HORNÍ ŘEPČICE. Cestu z Bangkoku jen na skútru a v zakoupeném tuk-tuku zvládli dobrodruzi Martin Měchura a Petr Petříček za 8 měsíců. Doma je čekala rodina, známí, ale i sníh.

Jak jste cestu zvládli z finančního hlediska? Příznivci vás ještě před odjezdem podpořili částkou 200 tisíc korun, kterou mezi sebou vybrali. Stačilo to?

M.M.: Jsme teď trochu v dluzích. Nejdražší byl pětidenní přejezd Barmy a pak poslání strojů lodí. To stálo asi 2 a půl tisíce dolarů. Bez těchto dvou událostí bychom s penězi významnější problémy neměli.

Co teď bude dál? Plánoval jste vydat e-book.

M.M.: Nejdřív musím dokončit celé to vyprávění, protože na cestě se vše nestihlo. E-book budeme určitě dávat dohromady, obsahovat bude hlavně fotografie, ale i články se zážitky z cest. Tuk-tuk i Vespu na nějaký čas vystavíme v obchodním centru v Mladé Boleslavi, kde nyní žijeme. Tuk-tuk pak možná prodáme, Vespa byl můj sen, takže tu dám dohromady, přihlásím ji a budu na ní jezdit. A už máme i pozvání na nějaké přednášky.

Právě jste přijeli za rodinou do Horních Řepčic, cesta do Boleslavi, kde nyní bydlíte, vás teprve čeká. Jak plánujete návrat do běžného života?

P.P.: Já jdu ve čtvrtek (dnes - pozn. redakce) normálně do práce. Doteď jsem měl neplacené volno.

M.M.: Já pracuji na sebe, takže ten návrat bude postupný, než se to zase rozjede. Dělám v oboru IT a výškové práce.