VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Roudnický fotograf Jan Tichý: K focení přírody mě přivedl dědeček

Roudnice nad Labem – Dá se bez sebemenší nadsázky napsat: Litoměřice, Podřipsko, České středohoří jsou pro oko filmové kamery, fotoaparátů, notesy psavců a palety malířů magnetem.

3.5.2014
SDÍLEJ:

Roudnický fotograf Jan TichýFoto: archiv

Svou jedinečností, malebnou scenérií, neopakovatelnou vizitkou. Tedy vizitkou výjimečných osobností mnoha výše uvedených žánrů umění: Jan Neruda, Svatopluk Čech, Karel Hynek Mácha, Jan Karafiát, Jaroslav Seifert, Václav Špála, Mánesové a mnozí jiní.

Svébytnosti krajiny neodolal ani roudnický fotoamatér Jan Tichý. Litoměřický rodák, který své dětství prožil v malebné vesničce v Českém středohoří Starý Týn. Podlehl jí smysluplností svých záběrů, což vám potvrdí mnozí z těch, kteří navštívili jeho výstavu. Ta proběhla vloni v roudnickém Podřipském muzeu.
Jeho podzim na Milešovce, Opárno, pohled ze Sedla v zimě, Oblík na Lounsku, výhled z Radobýlu, jakož i dvacítka velkoformátových snímků mě nadchla. Tím, jak se příroda pro člověka stává jednoznačnější. Svou dychtivostí života i lásky, svěřil se nám tehdy jeden z návštěvníků expozice. Rád – moc rád – jsem s ním souhlasil. Nešlo totiž o vyjádření subjektivních pocitů. Když jsem sám poprvé spatřil Říp, Radobýl, Hazmburk, krabčickou faru, kde napsal Jan Karafiát Broučky, Švagrovských vilu v Bechlíně, v níž vznikaly Nerudovy Písně kosmické, obrazy v litoměřické, roudnické galerii, Špálovu Peruc apod., pochopil jsem, že nejde o místa opředená legendami…

To si umocníte tím víc, když vystoupáte sami na Sedlo, Milešovku, Košťálov, zastavíte se u dubu v Peruci. Přestal jsem se s přibývajícími roky divit všem, kteří se nám to bohatství a krásu svými mimořádnými dovednostmi snaží přiblížit. Díky nim jsem tu metaforu dynamického světa přestal jen vnímat. Musel jsem si ji zaznamenávat, svěřil se na úvod našeho rozhovoru Jan Tichý.

Snímek Jana Tichého

Prý na tomto zrání nesou nemalý podíl kamarádi z dětství a především váš dědeček?
Vyráželi jsme společně na vycházky, výlety. Děda - ten měl vždycky sebou fotoaparát. Jeho snímky se mi líbily. S přibývajícími léty jsem cítil, že se jejich prostřednictvím vracím v čase tam, kde jsem strávil těžko definovatelné chvíle klukovských radostí, bezstarostnosti. Snažím se dnes o to, co pro mě udělal děda. Zprostředkovat přírodu těm, kterým není lhostejná. Domnívám se, že apatie ničemu dobrému nepomáhá. Naopak… Jistě si rozumíme!

Dá se říct, že jste po dědovi nejen převzal fotoštafetu, navíc se pro vás asi stala koníčkem a současně prostředkem sdělení všem, kteří přírodě, památkám škodí?
V žádném případě si nehraji na spasitele. Pokud však mé fotografie přece jen někoho osloví, alespoň upozorní, že nejde o mrtvou přírodu či pamětihodnosti, měl bych dobrý pocit, že nemačkám spoušť aparátu jen tak sám pro sebe!

Vraťme se právě proto ještě jednou k důležité otázce: jakže se stalo, že jste povýšil fotografování z koníčka na poslání?
Opakoval bych se. Každý z nás musí mít vztah k čemukoliv zakotvený tady (a položil ruku na srdce). Popravdě však řečeno po absolvování školy mi nezůstávalo příliš volného času, abych mohl jako v klukovských letech běhat po kopcích. Byl jsem pracovně zaneprázdněn. A když jsem se oženil, věnoval jsem se dceři Terezce, jakmile povyrostla, spakovali jsme s manželkou pět švestek a z města jsme utíkali do přírody. Samozřejmě s fotoaparátem na krku. V posledních letech s digitální zrcadlovkou v batohu.

Jak jsme už naznačili, že ani ten, který není právě básníkem, vyčte poezii z vašich záběrů. S jistotou! Sobě vlastní! To musí jednoho těšit…
Domnívám se, že všichni máme v sobě od narození zakódované dobro. A to příroda, její ničím nenapodobitelná krása i ve lhostejném člověku utvrzuje. Byť podvědomě. Ku prospěchu věci.

Podle toho, co jsme viděli na  výstavě v Podřipském muzeu, se nejraději vracíte do Českého středohoří. Patrně tušíte, nač se chceme ptát…
Vedle toho, co bylo vzpomenuto s časem dětství, jsem snad tam už jako kluk vnímal onu pestrou paletu barev. A to jak s příchodem jara, léta, natož podzimu. Možná někoho překvapím tím, když řeknu, že můj obdiv patří především zimě. Ta ve Středohoří nabízí neuvěřitelné kontrasty barev: bílé, černé a zvláštního odstínu šedé.

Prý vás okouzlilo svou neopakovatelností Česko-saské Švýcarsko, jakož i nedaleké Kokořínsko.
V obou místech postačí zvolnit krok a máte pocit, že vás obklopuje zcela jiný svět. Svět slovy těžko definovatelné krásy. Tím pádem tady uvnitř pocítíte dokonalé uvolnění a pohodu. Nevím, ale alespoň se pokouším tyto subjektivní dojmy zachycovat objektivem své zrcadlovky. Kokořínsko? Super místo – přímo ideál na výlet rodin s dětmi. Mimo jiné proto, že málokde jsou k vidění Čertovy hlavy,  pískovcové reliéfy, které tady vytvořil Václav Levý. Česko-saské Švýcarsko má navíc cosi, co mnozí lidé milují. Náročnější výstupy skrze skalní města.

Každý z nás trpí troškou ješitnosti. Kdo vám, vedle návštěvníků výstavy, dokáže nastavit zrcadlo případné sebekritiky?
Přátelé. Ti si neberou servítky. Stejně jako moje paní. Potěšilo mě, že ty pohledy z Milešovky, Radobýlu, Řípu, Košťálova, Hazmburku a odjinud ovšem nebrali jen jako pouhopouhé záběry, ale sdělení. Na jedinečnou, neopakovatelnou krásu!

Vraťme se v návaznosti na vaši předcházející odpověď k tomu, co už zaznělo v úvodu rozhovoru: proč někteří lidé té neopakovatelné kráse škodí? Nikdy vás nelákalo okem zrcadlovky zaznamenat jejich dílo?
Nenašel jsem v sobě prozatím sílu, která by mně přikázala, abych i devastaci přírody nafotil a případně zveřejnil. Co mohu nahoře, ve Středohoří k divokým skládkám momentálně povědět – nejen tam, ale i v Děčínských stěnách, na stráních Radobýlu, Řípu aj.? Že jich naštěstí pomalu, ale jistě ubývá. Domnívám se, že i novodobý barbar má dobré srdce. Jen si to musí uvědomit. Sám od sebe – ne kategorickým imperativem lidí kolem!

Vaše paní Lucie nám prozradila, že máte jeden velký rodinný sen. Je tajemstvím, nebo …?
Není. Chtěli bychom se podívat do Mexika, projít se a zvěčnit místa, ve kterých zanechali své neopakovatelné stopy Aztékové, Mayové nebo u nás méně známí Olmékové.

Co byste ještě rád k našemu povídání dodal?
Že pokud by měl někdo zájem zhlédnout mé fotografie, mohou navštívit mé webové stránky www.tichyjan.cz.

Mojmír Strachota

Autor: Redakce

3.5.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Videosouhrn Deníku – 20.–21. ledna 2018

Hod vánočním stromkem a stovky maličkých běžkařů: prohlédněte si videa víkendu

Videosouhrn Deníku – 18.–19. ledna 2018

Husa bez provázku a výcvik lavinových psů: prohlédněte si videa dne

AUTOMIX.CZ

Exoti na prodej: O těchto autech jste určitě nikdy neslyšeli. Ale můžete je mít

Přijde vám, že je aktuální vozový park na našich silnicích poněkud uniformní a nudný? Nezoufejte. Stačí si otevřít nějakou velkou celoevropskou inzerci, zadat jako značku „jiné“ a už se na vás hrne přehršel bizarních a zajímavých aut, která na silnici jen tak nepotkáte. My jsme vybrali šest z našeho pohledu nejzvláštnějších.

AKTUALIZOVÁNO

Na sever Čech opět udeřil silný vítr. Láme stromy, lidé nemají elektřinu

Severní Čechy - Právě 11 let po ničivé vichřici Kyrill lidé opět s obavou hledí na modely předpovědi počasí a mávající stromy za okny.

Vylekaný chmaták a rosomáci pobláznění sněhem: prohlédněte si videa dne

Podívejte se na krátký sestřih toho nejzajímavějšího, co zaznamenali redaktoři Deníku ve středu 17. ledna 2018.

První sníh, kalamita a s obnaženou hrudí na Sněžku: prohlédněte si videa dne

Podívejte se na krátký sestřih toho nejzajímavějšího, co zaznamenali redaktoři Deníku v úterý 16. ledna 2018.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT
>